V tamních končinách nezažili hordy husitů, které ve svém opojení zničily na co v kostelích přišly, a tak je s podivem, tedy pro našince s podivem, že to, co tam v dobách renesance pověsili, tam visí dodnes. Pokud tedy město, jako třeba Florencii, nepostihne jiná, stejně hrozná pohroma jako v roce 1966, kdy se městem prohnala ne horda husitů, ale stoletá voda. Následek byl v tomto případě obdobný.

Ostatně dodnes se vám může stát, že na fasádách tohoto renesančního skvostu chráněného organizací UNESCO zahlédnete cedulku s ryskou, kam až voda sahala. A protože město leží na rovině a cedulka vám někde bude sahat až k ramenům, je jasné, jaké škody povodeň způsobila. Když už jsme u těch fasád – je pozoruhodné, kolik se právě v tomto městě na fasádách nachází výtvarných děl, které se označují jako street art, tedy pouliční umění. Jistě vám zatrne, jak je možné, že si ti Italové s tichým souhlasem dozorujícího UNESCA nechávají ničit památky! Nevím, jak to místní zařídili, ale většina těch děl je na papíře velmi šetrně nalepeném na fasádu, či samolepkách lípnutých tu na tyčích od značek, či dvířkách od vlastně čehokoliv.

I když blbci se najdou všude, myslím ti se sprejem v ruce a v hlavou bez mozku. Ale je zřejmé, že kulturní povědomí a jistě i výchova a osvěta se v tomto případě vyplácejí. U nás jsem se s osvětou nesetkal. Ve Florencii si člověk uvědomí, co je to veřejný prostor, jak lze žít ve městě radostně, hravě a barevně, za předpokladu, že o věcech, o kterých píšu, něco vím a mám srovnané hodnoty. Protože veřejný prostor je hodnota z nejvyšších.

Ivan Baborák, výtvarník

P. S. Samostatnou disciplínou těchto výtvarných aktivit jsou pouliční dopravní značky doplněné vtipnou a radostnou výtvarnou nadsázkou. Je jich plné město a jsou tam už mnoho let a…nic. Pokud vás to zajímá mrkněte se na můj Facebook, několik jsem jich pro vás vyfotil.