I když dvě hodiny po holení cítím, že bych mohl žiletku znovu vytáhnout, vousy mi rostou všude jinde po tvářích, jen ne pod nosem. Když nadšení zmizelo, musel jsem sám uznat, že můj stávající knír vypadá i po týdnu zuřivého pěstění spíš jako pozůstatek po vypití šálku kakaa.
Existuje celá řada nejrůznější typů knírů a ten můj spadá mezi první vousky adolescentů, kteří jimi dokládají přerod v muže, ale zároveň se úzkostně vyhýbají prudkému zavření dveří, aby jim po otřesu vousy neopadaly.
Zapojení do kampaně Movember tak naráží na jednu překážku za druhou, ale najdou se i pozitiva. Pro samotné hnutí. Ne pro mě. Můj ryze úsměvný knír vzbudil pozornost u známých. Nazval jsem to osvěta šokem, neboť během překvapených: „Jů!" „Jéžišmarjá!" a „Ohol to!" jsem jim při obhajobě několikrát vysvětlil a připomněl, co to Movember je a jaké má honosné poslání. Určitě si to zapamatují. Jenže, nejenom knírem a šířením povědomí o zdraví mužů živ je člověk.
Má žena vytáhla do protiútoku, proti kterému je i operace Barbarossa víkendovou procházkou. Včera jsem jen s vypětím všech diplomatických sil nespal na gauči. Horší bylo, že dnes ráno jsem se i já sám lekl, kdo to na mě kouká ze zrcadla v mém pyžamu. A to asi rozhodlo.
Náznak kníru půjde dolů. Nedá to moc práce, možná postačí, když silněji fouknu. Nahradím jej odznakem s knírem a smířím se s tím, že jsou lidé, kteří knír prostě mít nemohou. Minimálně desítka překvapených lidí však na Movember díky mému působení nezapomene. Možná se pak i má žena kolem mě přestane plížit s holítkem v ruce.
