Každý účastník nafasuje u vstupu kartičku, se kterou obejde připravená stanoviště a postupně mu rukama projdou vrhací nože a sekery, docela těžký kámen, luk, oštěpy a také prak, se kterým se musí trefit do připravených cílů. Ne každá zbraň však vypadá nebo se používá tak, jak si myslím. Platí to zejména pro prak a oštěp.

Oštěpy se tu totiž nedrží jen tak v ruce, ale háže se jimi pomocí "atlatlu", nebo česky vrhače oštěpů. Jak mi vysvětluje profesionální pračlověk Jan "Tonda" Pulpán, vrhače oštěpů se v různých podobách objevily během vývoje v každé lidské civilizaci po celém světě. Jejich tvar záležel na tom, jakými oštěpy jimi lovec házel. A jejich velikost zase závisela na přírodních materiálech, které v okolí rostly. "Například Aztékové používali tenké, lehké oštěpy a jako atlatl měli jen pár řemínků. Naopak v Austrálii házeli téměř třímetrovými oštěpy, aby dokázali toho klokana ulovit," vysvětluje Jan Pulpán.

Atlatly používané během Barbarských her jsou tyčky se zpětným háčkem na jednom konci. Za ten se zahákne konec oštěpu. Potud dobré, jenže udržet v ruce vrhač i samotný oštěp, aby nevypadl z háčku, to je opravdu výzva. Nemluvě o samotném hodu.

"Základní gryf je být uvolněný," radí mi Jan Puplán. Jsem uvolněný a oštěp zapíchnu půl metru od sebe. "Když to nejde silou," říkám si "půjde to větší silou." A druhým oštěpem mrsknu tak, že odlétne úplně mimo plánovanou trasu. A to je zase chyba, je třeba využít celého těla. Spojit švih zápěstím, pohyb celé ruky a zbytku trupu i nohou, to už je opravdu výzva. Nakonec však tu slaměnou otep přeci jen trefím.

Zapomeňte na gumu

Čeká mě střelba z praku. Nedostanu však do ruky klasickou dřevěnou vidličku do tvaru Y s gumou na dvou koncích, jak si část účastníků Barbarských her myslí. Tady se střílí původním prakem, kterým David skolil Goliáše.

Jeho konstrukce by se dala nejlépe popsat jako dva půl metru dlouhé řemínky, které jsou přivázané na malý obdélníček kůže. To je celé. Aby to bylo bezpečné, pořadatelé jako munici zvolili brambory, nicméně podle jejich slov by nebyl problém kamenem vrženým tímto prakem rozštípnout i lidskou lebku. Jenže, to by se musel člověk trefit.

Jeden řemínek končí očkem. Do něj provléknu ukazovák a prsteník na pravé ruce, do obdélníčku nabiju bramboru a druhý řemínek sevřu mezi palcem a ukazovákem. Nyní mi z dlaně visí brambora na houpačce, co vůbec nevypadá jako nebezpečná zbraň.

Když ale prak roztočím nad hlavou, cítím, jak velkou rychlostí zemák nad hlavou víří. Ve vhodný okamžik pustím řemínek. Brambora prosviští vzduchem a odrazí se jen těsně vedle dřevěné postavy Římana, který tu slouží jako terč. Odrazí se od země a zmizí někde v trávě.