Začíná rituálem, přípravou, tedy ústrojí, obuví, košíkem a hlavně správným nožíkem. Houbaření se neděje jen pro úlovky nádherných krasavců, pro adrenalin z hledání a někdy i nalézání, ale také pro vůni hub čerstvě nalezených a později na pánvi na rozpuštěném sádle se smažících. Houbaření zaměstná všechny naše smysly a jako bonus je pro nás připravena procházka po lese s rozcvičkou a estetickým zážitkem. Neb ve své většině si houby k růstu vybírají místa, která by stěží naaranžoval zručný výtvarník. Lesní zátiší s hřibem kolodějem nebo s kozákem a nejlépe s cihlově červenou hlavičkou křemenáče osikového s vůní oroseného mechu, ve kterém se sem tam zaleskne brusinka či borůvka. S ptačím cvrlikáním nad hlavou a šustotem právě vyplašené srny. A pokud při tom všem nestojíte v čerstvém podpapíráku kolegy dobytka, co šel před váma a který ke své potřebě nenašel vhodnější místo, je dojem z matky přírody dokonalý. Houbaření vám, mimo jiné, připomene také pomíjivost času. Když se například vypravíte na ryzce do houštinky ze svého mládí, může se vám stát, a to podle výše věku, že stojíte ve vzrostlém lese, kde po vašich úlovcích z mládí zbyly jen vzpomínky. A vzpomínky na plné koše hub mají houbaři stejné, jako rybáři, kterým nestačí rozpažené ruce, aby nám ukázali, jaké byly kdysi jejich úlovky. Tehdy, když ještě braly. Jo bejvaly to krásné časy…

P.S. V pátek byl v Zaječicích u Breberů silvestr. Fakt. Nekecám. Jako každý rok !

Ivan Baborák, výtvarník, www.baborak.cz