Pohled na uschlý stromek, který jste si vypiplali na zahradě, je zdrcující. Matička příroda je mocná a dává nám to sežrat. Možná je to kopanec do zadku všem těm, kteří si to s ní donekonečna rozdávali z pozice síly a zpupnosti. Poroučeli jsme větru a dešti a tak vůbec jsme dělali vše proto, abychom vodu dostali rychle z polí, řek i měst. Tož tak, ulevil jsem si.

Je doba po chrudimské pouti a následuje druhý díl této story a to je pouť v Heřmanově Městci. Psal mi Mirek Tejkl, který místostarostuje městu Chrudim, že netušil, že je možné najít poesii v něčem takovém, jako je pouť. V sobotu večer jsme měli s přáteli potlach v hospodě Na hradbách, tak jsem si ten rumrajch prošel od shora dolů a zpět. Připadal jsem si jak v Jurském parku narvaném k prasknutí lidmi a předpotopními příšerami, které se transmutovaly do obrovských ocelových strojů na výrobu adrenalinu. Ale bacha, naproti sportovní hale úplně opuštěná stála střelnice plná poesie, jakási luxusní výstavní síň na kolečkách plná naivního umění, kde si můžete do pohyblivých pomalovaných plechových postav různých řemeslníků, ale i zvířat střelit a pokud trefíte, odměnou vám je pohyblivěkomická scénka s podmalbou hudby z flašinetu. V rohu opřen o pult byl chlapík, jako vystřižený z povídek Bohumila Hrabala. Ostatně mám zato, že si tato střelnice zahrála v jedné jeho zfilmované povídce od tehdy debutujícího režiséra Juraje Herze, která se jmenuje Sběrné surovosti. Tento opus bývá hodnocen jako vůbec nejzdařilejší, jak dostat Hrabalovu poetiku na filmové plátno. Mrkněte na film a pokud potkáte v Heřmaňáku, městečku, kde každý druhý je muzikant či výtvarník nebo alespoň pijan piva, tuto omšelou, leč skvostnou poetickou záležitost, věnujte jí pozornost. A třeba si i vystřelte. Možná se vám podaří vykouzlit úsměv pana majitele, nebo tímto činem prodloužit existenci střelnice o kterou v době adrenalinového šílenství už nikdo nestojí. Některé věci mizí rychlosti blesku do nenávratna a už nikdy nebudou.

Ivan Baborák, výtvarník