Původně jsem si myslel, že Motovun má cosi společného s motocyklem, ale nemá. Toto městečko ve vnitrozemí Istrijského poloostrova je partnerským městem Chrudimi, žil zde totiž známý chrudimský rodák, vynálezce Josef Ressel. Motovun má nesporně svoje kouzlo a stojí za to, se tu zastavit.

Vyhlížení moře

Cesta autem na Istrii za mořem je pěkná a celkem svižná, ale důležité jsou dvě věci: jet přes den, aby bylo něco vidět a jet jindy, než jedou všichni ostatní. To znamená nejezdit v pátek ani o víkendu. Vydáme-li se na jih na Znojmo, Vysočina nás krásně pohoupe, pak přeskáčeme opravované úseky kolem Vídně a už si frčíme na Štýrský Hradec a za Mariborem, když už jsme si koupili i slovinskou dálniční známku, užijeme si jí naplno. Mineme Lublaň a Lublaňské bažiny, Postojnou a začneme vyhlížet moře. Zkusíme zavětřit směrem na západ, zda neucítíme omamnou vůni slané vody. Ještě je brzo.

Zaklejeme, když nás asi stopadesátikilometrovou rychlostí míjí prázdné polské kamiony, ale protože chceme ve zdraví dojet, raději je necháme jet. A to už sjíždíme z dálnice, protože nám to doporučuje navigace.

Krajina se náhle změní, zmizí autostrády a my se noříme do lůna nedotčené přírody. Je to ještě Slovinsko nebo už je to Chorvatsko? U benzínové pumpy se platí Eurem, takže přeci jen asi Slovinsko. V řeči to poznat není, asi málokdo rozliší tyhle dva jazyky.

A tady je konečně hraniční přejezd. Překvapený celník se mi z nepochopitelných důvodů prohrabává ve věcech v kapsách dveří. Naprosto nechápu. Asi tu často České pašeráky není vidět. Po chvíli pokračujeme dál.

Sídlo na kopci

Na malou chvíli jsem zastavil, protože jsem navigaci přestal věřit. Ostrá odbočka kamsi dolů do údolí. Raději to porovnávám s mapou, ale snad je to v pořádku. Cesta se povážlivě zhoršila, ale hlavně zúžila. Projíždím kolem nějaké zříceniny hradu, kolem pastvin a křovisek. Když jede něco naproti, musím zastavit.

Konečně kousek pěkné silnice, do Motovunu už je to jen kousek. Opravdu se to nedá přehlédnout: sídlo na kopci připomíná zdálky spíše hrad. V těsné blízkosti města někdo moudrý rozhodl o vybudování „štelplacu", jak se mezi karavanisty říká místu, kde se dá zaparkovat, osprchovat, doplnit vodu, vyprázdnit záchod a v případě toho Motovunského i vykoupat se v bazénu.

Ale to už se sluníčko povážlivě kutálí k západu a tak spěcháme, abychom z města ještě něco viděli. Vyskáčeme po křivých kostkách či kamenech vzhůru do centra. Ne náhodou totiž město z dálky připomíná hrad. Má totiž jakési opevnění a podél něho vede dlážděná cesta. No tak to musíme obejít, to dá rozum. Krásné výhledy do kraje, na domky v okolí, na zapadající sluníčko.

Šerif z Chrudimi

Poté unaveni usedáme v jedné z hospůdek na pivo a dáváme se do řeči s majitelem. Poptáme se na Josefa Ressela a vůbec na život ve městě. Měl jsem totiž utkvělou představu, že udělám pěknou fotku u pamětní desky. Ta tu ovšem není. Dozvídáme se, že tamhle v tom domu žil Ressel s jednou svou ženou a pak dole s tou druhou. Samozřejmě víme, že zemřel a je pochován v Lublani. Poté majitel hospůdky zmizí a záhy se objeví s lístkem, na kterém je napsáno „CEXLOVSKY". To je prý šerif z Chrudimi, co tu byl. Přikývneme, že to tak je, a on se pochlubí, že to psala jeho žena.

Dáme si ještě jedno pivo, a když nám ho majitel přináší, říká „á tady Chrudim". To bylo milé.

Někdy příště?

Byli bychom tu strávili více času, ale moře je velké lákadlo a tak ráno balíme a jedeme, je to jen kousek. Do Novigradu půlhodinka jízdy.

Užíváme si moře, cikády, zmrzlinu, rybárnu, večerní procházky po městě, všudypřítomné Peruánce a jejich flétny, zkrátka dovolenkovou pohodu, ale tam někde vzadu zůstane příjemná vzpomínka na Motovun.

A možná se tam ještě někdy stavíme, kdo ví?

Tomáš Jirotka