Po několika dnech pročítání článků a internetových diskusí jsem cítila, že dále nelze mlčet. Nevyhovoval mi tábor hysterických diskutérů, ani poklidné teoretizující výzvy k odstupu a racionálnímu zvažování všech pro a proti. Rozhodla jsem se, že nebudu sedět doma, ale pojedu pomoct do míst, kde se mohu setkat s konkrétními lidmi, nikoliv s anonymní masou.

Tábor v Röszke

Díky sociálním sítím jsem se velice rychle napojila na skupinu mladých studentů z Brna, kteří se chystali do Maďarska. Podle našich informací sice mnoho Evropanů poslalo na jih balíčky s jídlem a oblečením, ale na místě chyběly ruce, jež by potřebné věci rozdávaly.

Večerním příjezdem do „tábora" v Röszke se před námi otevřel jiný svět. S jistou míru patosu musím říci, že jsme vstoupili na půdu, na níž se odehrávaly dějiny. Světla televizních kamer namířená na koleje, po nichž se pomalu přibližovaly postavy, několik desítek policistů rozestoupených kolem přejezdu a chaos způsobený jednak nedostatečným (spíše žádným) osvětlením, jednak dezorientací lidí, jež byli zastaveni a posláni na pole.

Lidé na poli

Ráno jsme začali spolupracovat s německými dobrovolníky, kteří na místě postavili stan, v němž vydávali jídlo a pití. Vedle úzké silnice, na níž celý den projížděly linkové autobusy ze Szegedu, jež se nijak nelišily od vyhlídkových, zvolna se pohybujících prostředků, které svým cestujícím dopřávají dlouhé výhledy do krajiny, stály stany maďarské Charity, OSN a Lékařů bez hranic. Lidé přicházející od 400 metrů vzdálené srbské hranice byli hned odkloněni na pole, aniž by jim kdokoliv vysvětlil, co se děje. Maďarští policisté se nebavili ani s dobrovolníky, takže bylo v podstatě nemožné podávat lidem aktuální a ověřené informace. Situace se měnila velmi rychle. Sami novináři, s nimiž jsme se v Röszke setkali, se ve všeobecném šumu nedokázali orientovat, a své reportáže často tvořili jen z našich výpovědí a domněnek.¨

Několikrát během dne nechávali policisté lidi projít, v noci je poté odchytávali o několik kilometrů dál a znovu je sváželi do tábora. Občas pro ně přijely autobusy, jejichž cílovou stanici jsme však neznali, takže bylo velmi složité radit, zda nastoupit, nebo nenastoupit. Nevěděli jsme, zda budou odvezeni k rakouským hranicím, nebo do nejbližšího opevněného tábora, jež by zajistil několik dalších nedobrovolných dní v Maďarsku. Lidé přicházející do Evropy jsou často zmateni, neví, zda jsou již v Evropské unii, nejsou schopni sledovat rychle se měnící vztahy mezi státy, takže nechápou, proč je posíláme z jednoho hraničního přechodu na druhý, proč před nimi rychle stavíme zdi, proč s nimi nekomunikujeme.

Vděčnost v očích

Kromě rozdávání jídla a oblečení, stavění stanů a alespoň základního informování o poloze a možnostech dalšího pohybu jsme nosili vodu těm, kteří se kvůli strachu z policistů a případného snímání otisků prstů báli přijít k táboru, a zůstávali sedět podél kolejí nebo se skrývali v kukuřičném poli. Setkali jsme se s klukem, který před sebou přes pražce tlačil kolečkové křeslo se starou babičkou. Setkali jsme se s maminkou nesoucí své spící dítě a dvě igelitky. Setkali jsme se se stydlivými a uhýbavými pohledy téměř pokaždé, když jsme se k někomu přiblížili s lahví vody. Setkali jsme se však zároveň v těch samých očích s obrovskou vděčností, vnitřní silou a motivací pokračovat v cestě.

Pár dní po našem odjezdu vystavěli Maďaři žiletkový plot v celé délce, takže dnes je tábor v Röszke historií.

Přechod Bapska

O dva týdny později jsem vyjela znovu. Bylo jasné, že Maďarskem jen projedeme, ani tentokrát jsme ale netušili, kde nás bude třeba. Po několika rozhovorech s chorvatskými policisty se zdálo, že nikde naši pomoc nevyužijí; půl dne nás posílali z přechodu na přechod. Spolu s německými dobrovolníky jsme vytvořili „humanitární konvoj" a díky reflexním vestám a nezbytné neodbytnosti nás Srbové nechali přednostně projet. Hned za přechodem se před námi objevil výjev uprchlíkovy reality. Tisíc lidí sedících na poli a v těsné blízkosti pravoslavného hřbitova. Působivější kulisy již těžko hledat.

Bapska, kam jsme později dojeli, sloužila jako tranzitní přechod. Kromě dvaceti českých dobrovolníků zde stejně jako v Röszke pracovali Lékaři bez hranic, Červený kříž a OSN. Organizace však nezvládaly reagovat na aktuální problémy, často bývaly na místě přes den, ale v noci odcházely spát mimo Bapske. Dobrovolníci však sledovali vývoj ve dne v noci, bavili se s policií a využívali její spolupráce a k řešení problémů přistupovali odvážně a odhodlaně. Hned první večer začal silný déšť skrápět silnici mezi vinicemi, na níž sedělo několik stovek lidí. Srbové je sem dovezli svými autobusy, ale Chorvaté zavřeli hranici. Na nohou mají většinou sandály nebo tenisky, nezřídka jen žabky. Bunda je skutečnou vzácností. V noci začíná mrznout, děti potřebují rukavice i čepice. Jakmile začalo pršet, situace se vyostřila. Neměli jsme dostatečný počet pláštěnek, natož abychom disponovali přístřeškem. Vyhledávali jsme alespoň maminky s dětmi, jež s námi odcházely pod improvizovanou plachtu. Než jsem se však stačila vrátit s dekou, už byly pryč. Strach z oddělení se od manžela zesílil a vyhnal je zpět do deště. Chorvaté otevřeli hranici na hodinu a půl. Autobusy nejezdily, lidé museli dojít do 17 kilometrů vzdáleného Opatovace pěšky.

Radost z kopaček

Následující den jsem zůstala ve výdejně oblečení. Ačkoliv snad každé auto přivezlo tašku s botami, stačila jedna menší skupinka v žabkách a po deseti minutách se krabice vyprázdnila. Několikrát jsem musela rozlepené boty stáhnout pouze lepicí páskou, protože náhradní obuv nebyla k dispozici. Vždy záleželo na posouzení, kdo je mladý a silný, tedy cestu vydrží, a komu naopak musíme mikinu sehnat. Velmi silným okamžikem bylo, když přišel kluk , jemuž jsem sháněla boty. Ke svému překvapení se přede mnou objevily krásné kopačky. S radostí jsem mu je nesla a on začal téměř plakat. Vyprávěl mi, že hrál za syrský národní fotbalový tým, ale musel odejít, protože měl jít do armády, kde by bojoval proti svému lidu. Směřuje do Dortmundu, v jehož barvách by rád hrál.

V noci jsme potom po domluvě s policisty vytvořili systém, který funguje bez problému již týden a půl. Srbské autobusy přivážely na svou stranu lidi, které jsme si přebírali, cestou je nechali se posilnit a v celých skupinách je dováděli k hranicím chorvatským. Policisté otevřeli bránu, vzali celou skupinu, naložili ji do svých autobusů, a nikdo už se nemusel tísnit v davu.

I když jsem vedla velkou skupinu sama, nebyl důvod se strachovat. Lidé ví, že dobrovolníci jsou tam kvůli nim, proto nemají nejmenší důvod jim nevěřit nebo nedbat jejich pokynů. Všichni mě vždycky poslechli. Když jsem je ubezpečila, že zbývá jen několik stovek metrů na hranice a že v autobusech má místo skutečně každý z nich, dostalo se mi toho nejvděčnějšího a nejklidnějšího pohledu, jaký jsem kdy viděla.

Teorie a zkušenost

Veškeré teorie nabyté v Čechách se zkušeností zbavily obecnosti. Na místo jasně vyargumentovaných stanovisek nastoupil nespočet otazníků. I ony se však tváří v tvář konkrétnímu člověku přetavily v pohotovou akci.

Veškerý strach, jenž paralyzoval naše kroky v Čechách, byl vystaven výzvě zaujmout postoj. V Chorvatsku nebylo možné stát stranou a pozorovat situaci.

Veškeré principy selekce těch, jimž pomůžeme, a těch, již se o sebe musí postarat sami, selhaly. Celé dny se naše oči setkávaly s pohledem jiného. Vzdálený se stal blízkým, svým bytím vstoupil do srdce. Rozmrzelé české tady a teď prudce narazilo na cizincovo prožívané tady a teď. Nejpřirozenější vnitřní odpovědí pro mě bylo být s nimi. Tak jak jsou, tam kde jsou. Ne jinde a jindy.

Kristýna Boháčová