Jarmila Kaplanová se narodila v Ústí nad Orlicí, ale od dvanácti let žila v Sovětském svazu. Nebyla ještě plnoletá, když ji tamní úřady prohlásily za nedůvěryhodnou a poslaly do pracovního tábora. Po roce v lágru se připojila k československé zahraniční armádě v Buzuluku a s ní se vrátila do svobodného Československa.

Z vlasti odjela jako dvanáctiletá dívka, vrátila se po devíti letech ve vojenské uniformě.

Jarmila Kaplanová prožila své rané dětství u babičky v Hylvátech u Ústí nad Orlicí, kde žilo více Němců než Čechů. Proto chodila Jarmila do německé školy. „Když pro mě mamka přijela a odvezla do Sovětského svazu, znala jsem jenom češtinu a němčinu, tak mně najali učitelku a učila jsem se ruský jazyk,“ vzpomínala paní Jarmila na těžké období před nástupem do ruské školy. Prožila pak relativně klidné období s rodiči, které skončilo v červnu 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz.

Z LÁGRU PUTOVALA PŘÍMO DO BUZULUKU

Jarmila měla protektorátní československý pas, a tak se ze dne na den stala občankou nepřátelského státu na území Sovětského svazu: „Všichni, kdo nebyli Rusové, byli internováni. Moji rodiče měli starý ruský pas, tak zůstali doma. Ale mě odvezli do Rostova.“

Následující rok byla v pracovním táboře nedaleko města Akťubinsk, kde vyráběla mýdlo. Na jaře přišla amnestie, ale Jarmila neměla kam jít. K rodičům se vrátit nemohla, protože město Šachty už obsadili Němci.

Tehdy se od ruských dozorců dozvěděla, že se v Buzuluku tvoří československá armáda, a tak se vydala tam.

V Buzuluku ji čekal základní výcvik. „Nebyly jsme u žádných rot,“ vzpomíná paní Jarmila, „musely jsme se naučit všemu. Třeba i zacházet s plynovými maskami, abychom byly přichystané, protože Němci měli plyn a Rusové taky.“ Jarmila Kaplanová absolvovala zdravotnický kurz a na konci léta se dostala do 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše.

U SOKOLOVA BOJOVALO OSMATŘICET DĚVČAT

Československý polní prapor se musel přesunout do Charkova. Museli ujít 340 kilometrů, často jen v noci, aby je nezpozorovala německá letadla. Po příchodu do Charkova byli sice všichni ubytováni, ale ještě v noci pokračovali dál na Sokolovo. Ráno 8. března ošetřovala Jarmila zraněné v budově sokolovské školy.

„Najednou začaly přijíždět tanky. Bylo jich asi šedesát a byly stále blíž,“ vzpomíná na bitvu u Sokolova Jarmila. První útok byl odražen a velení poslalo zdravotnice do kostelíka. „Uvnitř kostelíka jsme nesměly chodit, kdyby něco spadlo. Raněné jsme obvazovaly podél zdí. Tanky pořád přijížděly a plamenomety všechno zapalovaly. Ale člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné.“

Jarmila Halbrštátová, roz. Kaplanová
Zemřela válečná veteránka Jarmila Halbrštátová

Po bojích u Sokolova byl polní prapor reorganizován na 1. československou brigádu. Ta pak pokračovala dál směrem na Kyjev. Jarmila Kaplanová prodělala spojařský výcvik a přešla k dělostřelecké baterii. Účastnila se nejen osvobození Kyjeva, ale i bitev o Bílou Cerkev, Zaškov a Duklu.

Z FRONTY DO ÚČTÁRNYV RODNÉM MĚSTĚ

Konec války zastihl Jarmilu Kaplanovou ve Vsetíně. Nejdřív odjela do Ústí nad Orlicí, aby pozdravila své známé a příbuzné, které devět let neviděla. Několik měsíců ještě zůstala v armádě, cvičila se na kluzácích, ale už během roku 1946 odešla do civilu. Vrátila se do rodného města, kde v textilní továrně získala místo účetní. Do Československa se ze Sovětského svazu vrátili také její rodiče.

Jarmila se později přestěhovala do Letovic, vdala se a v jednom roce se jí narodily tři děti. „Kdybych byla neprošla vojnou a tím vším utrpením, tak bych to asi nezvládla,“ hodnotí zpětně svůj mateřský úděl.

Podplukovnice ve výslužbě Jarmila Halbrštátová pak žila v domě s pečovatelskou službou v Moravské Třebové. Za svou frontovou minulost, za účast v bojích o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerekev a Zaškov dostala v roce 2019 od prezidenta republiky Medaili Za hrdinství.

Zemřela 2. prosince 2020 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

Šárka Kuchtová