S hlavou zavázanou šátkem a s dřevěným mečem v ruce se vydávali soutěžící na plochu u zdejšího fotbalovéhohřiště.Ještě před tím se ale otočili několikrát kolem dokola. To aby docela ztratili orientaci. Správný směr udávala jen vyhrávající dechovka. Vrávorající postavy se proto blížily ke kohoutovi hodně rozpačitě. Každý ze soutěžících nakonec poklekl do trávy a máchl mečem po pažitu v naději, že kohouta zasáhne.

„Tradici jsme tady obnovili v roce 1954, několik let se pak ale nekonala a navázali jsme na ni zase v polovině let sedmdesátých,“ uvádí načešický předseda fotbalového klubu Miroslav Jirásek. Od té doby tu zvyk znovu zapustil hluboké kořeny a do obce se za ním sjíždějí i lidé z dalekého okolí. Nejčastějšími účastníky zvláštní discipliny byly děti. Jako první našla cestu ke dřevěnému kohoutovi jedenáctiletá Maruška Vincenciová ze Slatiňan. Dívka si bez velkého váhání vybrala jako svoji výhru živého opeřence. Barevný kohout na ničekal v klícce na okraji hřiště. Ani s výběrem jména nedělalo děvče žádné okolky. „Jak se to tady jmenuje? Načešice? Tak dám kohoutovi jméno Načešák,“ usmívala se Maruška.

O poznání těžší práci měla svýběrem vhodné odměny devítiletá Eliška Jandová ZHeřmanova Městce. I ona se statečně poprala snástrahami slepého tápání po hřišti a zasáhla nakonec kohoutí maketu elegantním švihem. Jenže živé zvíře už nebylo jako odměna kmání. A nabízené lahve alkoholu zatím malé Elišce nic neříkají. Ke slovu tak nakonec přišla sladká prémie. Zajímavé bylo, že mezi účastníky klání se jen velmi zřídka objevovali dospělí soutěžící. Většina znich se spokojila srolí diváka, mnozí dali přednost plnému tácku sobčerstvením. Jídla a pití bylo u načešického hřiště habaděj, všechno bylo navíc zdarma. a tak měli mnozí dospělí vruce místo dřevěného meče pořádný kus propečeného chutného masíčka…