Koronavir (rozuměj blížící se druhou a těžší vlnu letošní chřipkové epidemie) si – za prvé – vydavatelé nevycucali z prstu, a za druhé – nemohou za to, že mnozí lidé neumějí číst. Nemohou za to, že se lidé rádi nechávají strašit, ba přímo že vyhledávají ty nejhorší možné (dez)informace, neumějí je filtrovat, uvažovat v souvislostech a že přestávají myslet vlastní hlavou.

Hezky to napsal komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych: „Seriózní média cestu, jak informovat, hledají, ta bulvární už cestu našla – strašit, strašit, strašit“. A teď ruku na srdce: Kterým z nich dáváte přednost, ze kterých čerpáte nejvíce informací? Titulky kterých médií vás zaujaly, že jste pak četli dál?

Sami koronavirem plníme hlavní stránky Deníku také. Je to téma, které řeší vrcholné vládní úřady (jinou otázkou je, zda s adekvátní mírou) a které zajímá i vás, čtenáře. A zároveň jsme zoufalí z toho, za jaký konec mnozí lidé informace berou. Že pořádně nečtou, co píšeme, ztrácejí soudnost a propadají prvosignálním pudům. První člověk, který podlehne koronaviru, bude nakonec ten, jehož ušlape dav před regálem s posledním sáčkem mouky. Ne, za 200 tisíc let vývoje druhu Homo sapiens jsme se skutečně moc neposunuli.

Tváří v tvář koronavirové hysterii je zatraceně těžké psát o epidemii tak, aby nás lidé rádi četli, zároveň ale tak, aby se informacemi nenechali vyděsit. Je zatraceně těžké volit titulky, aby byly úderné, a přitom věcné. Je jednoduché vinit novináře, že šíří strach a paniku. Je to však spíše o tom, že lid přímo vyhledává a hltá (dez)informace o všech možných hrozbách a tragédiích. Nemoce, skandály, defraudace, nehody, vraždy… Cizí neštěstí, a zvláště to, které by se mohlo stát i nám, je táhlo. Čtenář nás plísní a zároveň si nás žádá. A karma je zdarma. Negace, strach a iracionální bludy se mu pak vrací jako bumerang.

Koronavir je toho všeho jen špičkou ledovce.

Kolem Betléma.
FOTOPROCHÁZKA: Betlém přibližuje život řemeslníků v druhé polovině 18. století