Pořadatelé připravili v hale sérii překážek, kolem kterých musely povozy projet a neshodit je. Někdy se koně otáčeli doslova na pětníku. Krom toho na stěnách visela velká zrcadla, kterými se zvířata nesměla nechat zmást. Závodníci trať projeli vždy dvakrát a sčítal se jim čas z obou pokusů plus penalizace za případné chyby. Výsledky byly v některých kategoriích tak těsné, že rozhodovala i jediná chybička, která neunikla pozorným rozhodčím.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak po první jízdě ještě pořadatelé pomocí hrábí alespoň částečně zbavili povrch těch největších rýh vyrytých koly povozů, ale ve druhé jízdě nechali písek bez povšimnutí, aby posádkám jízdu ztížili.

„Jelo se nám dobře, byly to naše první závody v hale a ta se dost liší od jízdy venku – je to stísněné, menší, na trati není tolik překážek. Pod širým nebem je to mnohem příjemnější," říká například kočí Radek Kašpar z Dlouhé Třebové, když odvádí zadýchaného koně po závodu jednospřeží. Byť se dopustil dvou chyb, s výsledkem byl spokojený. „Koník je mladý, ale bylo to dobré. Jezdí pod sedlem i v chomoutu. Kůň pro kočár musí být hlavně vytrvalý a naběhat spousty kilometrů," dodává Radek Kašpar.

LÁSKA NA PRVNÍ POSEZENÍ

Ještě více sebekritická ke svému výkonu byla Klára Čechová: „Jelo se nám dobře, ale spíš to koním kazím já. Mám hrozně dlouhé opratě, takže jim dávám pozdě povely." Na kozlíku už závodí více než rok. „Dříve jsem jezdila v sedle, ale měla jsem u Petra Vlašice možnost sednout na kozlík a tak mě to chytlo, že už jsem u toho zůstala," dodává kočí.

To v rodině Miroslava Kučery se opratě a bič doslova dědí. „Táta jezdil s koňmi, děda taky, je to taková rodinná tradice. A mě to baví," usmívá se on i jeho bratr Pavel, kteří do Slatiňan přijeli z Ředhoště u Litoměřic. Zatímco Miroslav ovládá koně, Pavel stojí na povoze za ním a rozhodně se jen tak neveze. Jak vzápětí bratří potvrzují, přísedící je možná nejdůležitější osoba v kočáře.

DŮLEŽITÝ KOLEGA

„Vyvažuje povoz, aby se nepřevrátil, nebo když je potřeba vyjet z překážky a já jedu blbě, tak to vzadu zahodí," popisují bratři zlomek povinností spolujezdce. Ten se během jízdy plynule přesouvá tu na jednu stranu, tu na druhou, občas i plácnutím rukou do bočnice popohání koně k větší rychlosti. Přísedící má na rozhodnutí zlomek vteřiny, na domluvu s kočím rozhodně čas není. Musí prostě vědět, kam se má vrtnout. „Trasu máme vždy před začátkem závodu nachozenou, takže spolujezdec ví, kam pojedeme a kde vyvažovat. S kočím musí být sehraný, jinak to nejde," dodává Miroslav Kučera.