Chodila jsem do chrudimské Husovky devět let, a tak vím, o čem je řeč. Také s námi chodili do třídy Cikáni, tenkrát se jim tak říkalo. Jeden se oblékal lépe než my, do školy nosil lepší svačiny. Ale s učením byl na tom špatně, proto jsme se s ním zakrátko rozloučili a odešel do zvláštní, nyní speciální školy.
Vzpomínám na romské sourozence, dívku a chlapce, kteří mě jednou na záchodě zbili a ukradli mi prstýnek. Nikomu jsem to dosud neřekla, ani rodičům, a musím říct, že jsem se bála.
Některé děti z rodin, které se nyní nazývají "problematické" nebo "nepřizpůsobivé", k nám takzvaně propadlo. Ale vzhledem k tomu, že se jim totéž stalo i v naší třídě, už se mi tváře a jména nevybavují.
Jak jsem se dozvěděla, propadnout se smí už jen dvakrát. Když dítě nezvládne první třídu, zopakuje si ji a potom bez ohledu na školní výsledky postupuje dál, i když by mělo správně opakovat ročník. Další "propad" mu hrozí na druhém stupni a opět jen jeden. Škoda, dvoumetroví habáni ve čtvrté třídě mě vždycky bavili.
