Už jsem si dvakrát v životě vyzkoušela, jaké je to žít ve městě a na vesnici. Jako holka od nádraží a letiště mě letadla ani vlaky nevzbudily, zato když jsem se vdala a přestěhovala na vesnici, spolehlivě jsem procitla při kokrhání kohouta nebo kdákání šťastné slepice.
Osud mě zavál zpět do města, kde mi vadil hluk aut, sirény a hokejová utkání pod širým nebem, u kterých se nešlo ani dívat na televizi. A když jsem se ocitla opět na vesnici, bojuji každý den s myšlenkou, že všechny psy ve vesnici uškrtím. Ještě jsem si na jejich hlídání se štěkáním ve dne v noci nezvykla.
Hluky a ruchy vnímáme každý jinak a záleží na tom, jestli se s nimi vyrovnáme nebo budeme protestovat. Na stížnost, protest, petici máme právo, ale mně se zdá, že se v poslední době s nespokojenými hlasy roztrhl pytel.
