'Na dětství prožité ve východních Čechách vzpomínám moc rád'

Vždycky o sobě hrdě prohlašuje, že má své kořeny ve východních Čechách. Nejen o nich jsme hovořili s populárním hercem, bavičem a moderátorem Martinem Dejdarem.

Své dětství jste prožil ve východních Čechách. Narodil jste se ve Vysokém Mýtě, dospívání jste prožil v Chrasti u Chrudimi. Jak na tyto časy vzpomínáte?
Ve Vysokém Mýtě jsem se pouze narodil. Nikdy jsem tam nežil a pokud mě paměť neklame, tak jsem tam ani nikdy potom už nebyl, neměl jsem tam příbuzné. Tehdy jsme žili v Hroubovicích u Luže a tím, že náš dům byl za cedulí Hroubovice, tak jsme spadali pod obec Bělou. Takže moje matka musela absurdně jet rodit do Vysokého Mýta, i když Chrudim byla mnohem blíž. Kdybychom bydleli o dvacet metrů jinde, měl bych v rodném listě jako místo narození napsanou Chrudim. (usmívá se)

A jak jste se z Hroubovic dostali do Chrasti, kde jste vyrostl?
Můj otec odtamtud pochází. Když moje starší sestra začala chodit do školy, tak jsme se přestěhovali do Chrasti.

Jaká je vaše nejoblíbenější vzpomínka na dětství prožité ve východních Čechách?
To nelze říci. Ale na dětství vzpomínám moc rád. Měl jsem spoustu kamarádů, a to jak v Hroubovicích, tak v Chrasti. Díky dětství na venkově si myslím, že jsme nebyli tak zasažení bolševikem, nijak jsme to neřešili. Byli jsme pořád venku, sportovali jsme, vytvářeli si různé světy. Nějakou politiku jsem začal vnímat až někdy v sedmé třídě, kdy jsem byl donucen vstoupit do pionýra, abych mohl nastoupit na střední školu. A hned rok nato jsem dělal přijímací zkoušky na gymnáziu do Chrudimi. Pak jsem samozřejmě byl v SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.). Tam jsem přemýšlel, jak své členství v něm využít.

A na co jste přišel?
Stal jsem se celoškolským brigádnickým referentem, což bylo famózní. Středoškolský výbor toho svazu měl totiž schůze dvakrát do měsíce mimo školu, nemusel jsem tak na vyučování. Navíc jsem organizoval brigády, na které jsem ale díky své funkci nemusel jezdit. A jeden rok, tuším, že ve čtvrťáku, po zkouškách na DAMU, jsem byl vyhlášený nejlepším brigádnickým referentem v okrese. Díky tomu jsem vyhrál letecký zájezd do Sovětského svazu, někam na Krym. Bylo to úžasné, protože to bylo poprvé, co jsem letěl letadlem, obrovský zážitek. Centrum, ve kterém jsme bydleli, se jmenovalo Norus. Byl to obrovský areál a v něm svazácký hotel, ve kterém jsme bydleli. Navíc jsem tam tehdy v různých soutěžích vyhrál titul Mistr Norus. (usměje se)

A jaký jste byl student?
Moc dobrý student jsem nebyl, prolézal jsem jakž takž. Dost jsem s učivem bojoval, moc mě nebavilo a spíš jsem byl takový rebelující student, což rodiče doma velmi těžce nesli. A pak jsem se před čtvrťákem rozhodl, že půjdu na zkoušky na DAMU. Od toho mě všichni odrazovali, že jsem se pomátl a v životě se tam nemůžu dostat. Musel jsem si vybrat náhradní školu, tak jsem si na just zvolil  ještě vojenskou školu, tehdy byla myslím v Olomouci. Všichni mi říkali, že na ni se dostanu i bez zkoušek, až mi nevyjde DAMU. A měl bych tak nalajnovanou kariéru vojáka z povolání. Ale naštěstí jsem se na DAMU dostal. Od té doby se řídím takovým krédem, že dokud si něco nevyzkouším, tak nepřijmu tvrzení, že něco nejde. Všichni mě od toho odrazovali a já se všem navzdory dostal na DAMU napoprvé, v osmnácti letech, jako kluk z Chrasti u Chrudimi. Navíc bez zkušeností s herectvím.

Vy jste před DAMU nikde nehrál ani ochotnické divadlo?
Ne, vůbec. Prababička z matčiny strany byla velká ochotnice, vlastně prarodiče z obou stran se zabývali ochotnickým herectvím. Dědeček z tátovy strany byl dokonce divadelním režisérem. Navíc strýcové a tety také všichni hráli a psali kroniky a knížky, byli hodně kulturně aktivní. To moji rodiče nebyli, tam to přeskočilo přes generaci až na mě. V Chrasti nebyla velká příležitost hrát, nebyl tam divadelní soubor. Byl tam ale taneční kroužek, do kterého jsem chodil. Ten zároveň pořádal různé akademie a estrády, takže jsme asi dvakrát divadlo zahráli. Nejdříve jsem hrál prince z Popletománie v pohádce O princezně Zívalce a asi o rok později jsme s tanečním kroužkem hráli hru ze středoškolského prostředí. Její název už si ale nepamatuji. To byla má jediná setkání s divadlem před DAMU.

Jste velkým sportovcem, hrajete hokej, tento rozhovor vzniká na tenisovém turnaji, kterého se sám účastníte. Hrál jste tady v kraji za nějaký sportovní klub?
Ne, všechno mě naučil táta, základy všech sportů, tenis, bruslení, za což jsem mu vděčný. Hokej jsem de facto začal hrát až díky seriálu Poslední sezona, v roce 2006. Museli jsme se kvůli natáčení učit úplné základy, ale když  začínáte ve čtyřiceti letech, tak už se do extraligy stejně nedostanete (smích). A když skončilo natáčení seriálu, tak nám to připadalo hrozně líto. Proto jsme si zachovali HC Olymp a pravidelně každý týden trénujeme a zároveň hrajeme charitativní exhibice po celé republice. Byli jsme s Olympem i několikrát v zahraničí. Moc nás to baví. V mládí jsem ale hokej nehrál jinde než v Chrasti na rybníce. (úsměv)

Je pro vás tedy sport odreagováním od náročného povolání?
Člověk pohyb nutně potřebuje k tomu, aby se nerozpadl a aby ho bolelo co nejméně věcí. Když jsou svaly aktivní, tak to lze vydržet. Také se při sportu setkáte s úplně jinými lidmi než v herecké profesi. Je to moc fajn, i když klub držíme nad vodou zuby nehty, protože hokej je drahý sport. Fotbal je lepší v tom, že vezmete kopačky, ručník do tašky a jdete s míčem kamkoliv. U hokeje to bohužel možné není. Je to finančně i časově náročný sport, ale přesto se to snažíme udržet. Člověk se u něj uvolní, zrelaxuje a udělá něco sám pro sebe.

Mluvíme spolu na tenisovém turnaji. Máte nějaké oblíbené tenisové hráče?
Tenis se v poslední době hodně změnil. Vždycky jsem měl rád u sportu emoce, bavili mě hráči jako John McEnroe nebo Ilie Năstase či Jimmy Connors. Byli emotivní, s nimi se na kurtě pořád něco dělo. Pak jsem měl rád i Andre Agassiho, který v osmdesátých letech, kdy tenis takřka skomíral, přinesl svěží vítr a zvedl ho na úplně jinou úroveň. Dnes je vše až strojově urputné. Sice se na něj krásně dívá, ale hráčů, kteří přidají něco navíc pro lidi, moc není. Napadá mě snad jen Radek Štěpánek. Domnívám se, že se dnes zapomíná, že sport je zábavou i pro diváky a nejde v něm jen o peníze a výkon. I ve výrazech hráčů je více urputnosti než radosti. Po vyhraném míči mají zaťaté pěsti a tváří se, jako kdyby jim někdo řízl do tepny. Ale nikde nevidím úsměv a radost, což dříve bývalo. Připadá mi zvláštní, že v dnešním tenise se radost projevuje de facto agresivně.

Jak často se vracíte do svého rodného kraje?
Snažím se vracet co nejčastěji. Ale naše profese je velmi časově náročná, pro nás svátky nebo neděle neexistují. Ale snažím se co možná nejvíce navštěvovat rodiče,i když je to obtížné. Poslední dobou jsem tu ale byl docela dost. Teď jsem třeba točil v Náchodě, takže jsem už druhý den mohl být s rodiči pohromadě.

Jezdíte do Pardubic na Velkou pardubickou nebo na plochodrážní Zlatou přilbu?
Na Velkou pardubickou, když mám příležitost, tak jedu vždycky. Na Zlaté přilbě jsem nebyl nikdy, ale jako kluk jsem ji miloval. Plochodrážník Milan Špinka byl pro mě bohem. Kousek od nás, ve Svratouchu se jezdila plochá dráha na ledě, kde on exceloval. Zlatou přilbu jsem pokaždé sledoval a hlavně jsem ji vždycky toužil mít, strašně se mi líbila. Ale díval jsem se na ni vždy jenom v televizi, na rozdíl od Velké pardubické.

Teď si dovolím položit otázku, která bude zajímat především fanoušky seriálu Simpsonovi. Čeští dabéři se v současnosti bouří kvůli výši honorářů za dabing. Studia hovoří o tom, že by se populární herci předabovávali. Hrozí předabování i postavě Barta Simpsona, jíž jste propůjčil svůj hlas?
Abych se přiznal, ani nevím, že se někdo kvůli tomu bouří. V dabingu bezesporu je finanční odměna úplně směšná, nicméně je to diktát televizí. Herecká obec se musí semknout a stát při sobě, jinak ničeho nedosáhne. Ale zároveň se domnívám, že si divák zvykne na ledacos. Chudáka Homera (postava ze seriálu Simpsonovi, dříve dabovaná Vlastimilem Bedrnou, kterou nyní mluví Vlastimil Zavřel – pozn red.) také předabovali a lidé si na to po pár dílech zvykli. Je to úplně jedno, jestli se postavy přeobsadí. V seriálu Ulice před několika lety jednu a tu samou roli hrála Tereza Brodská, kterou na chvíli nahradila Veronika Žilková a jak to dopadlo? Lidé se na seriál dívali pořád. Nemá smysl si myslet, že to bez vás nepůjde. Všechno jde s kýmkoliv, zvlášť pokud jde o konzum, čímž televize je. Člověk se s tím musí smířit. Je to hrozné, ale je to tak.