„Komunikace mezi vedením a zaměstnanci nemocnice vázne. Bylo to rozhodnutí kraje, nás se nikdo neptal,“ uvádí zaměstnanec, jenž si z pochopitelných důvodů nepřál zveřejnit své jméno. Další dodává: „Po špitále koluje spousta zvěstí, více méně pochmurného rázu. Už takhle to vypadá, že přijdeme o část platu i dovolené. Budeme mile překvapeni, když se řeči nepotvrdí, jenomže nikdo už se v to neodvažuje ani doufat.“ Nejen pětiprocentní úbytek na výplatní pásce a skok z pětitýdenního volna na pouhý měsíc má neodvratitelná privatizace přinést. „S FKSP je konec, sníží se i příspěvek na oběd. Nemluvě o možném snížení pracovních míst.“

Hledají si práci jinde

Jistě, na jednu stranu se zaměstnanci obávají o své místo, řada z nich ale plánuje - a na základě dostupných informacích se tak už stalo - poohlédnout se po novém působišti a nabídnout své dlouholeté zkušenosti jinde v kraji. Zahraniční exodus podle všeho nehrozí, lépe placené místo na lukrativní klinice však mnohé láká. Přinejmenším pardubická nemocnice údajně lékaře a sestry ohodnotí finančně výhodněji. Řada zdravotních sester se potýká s existenčními potížemi a odchod považuje za východisko z této spletité situace.

Další z tázaných sice z dlouhodobého hlediska věří ve šťastný konec, nicméně přiznává, že začátky budou krušné. Zároveň se odmítá ztotožnit s myšlenkou úsporného hospodaření, čímž nejvíc utrpí péče o pacienta. „S čím zásadně nesouhlasím, je šetření na materiálu už od základu, jako například na obvazech. Nejenže to na nemocného neudělá zrovna dobrý dojem - lidé se o situaci zajímají, ví leccos z médií a tudíž jim daná skutečnost nepřidá ani po psychické stránce. Osobně se s menším platem smířím.“

Padl i názor, že plánovaná změna má sloužit pouze jako krycí manévr. Tzv. chrudimská přesýpací hráz do pardubické a královehradecké nemocnice by teoreticky mohla změnit nemocnici na místo pro doléčení. Což by znamenalo, že i ta výborně prosperující oddělení by pravděpodobně byla přemístěna do již zmíněných měst. Nutno ovšem upozornit na vynikající endoskopické a laparoskopické pracoviště. Že by tudy vedla cesta ze zatracení a zapomnění?

Absolutní nesouhlas

I když se důvody, proč personál privatizaci odmítá, leckdy různí, téměř všichni se svorně shodují: „Absolutně nesouhlasíme.“ Někteří po chvíli dodávají: „Alespoň ne za těchto nemorálních podmínek.“ Přiznávají však, že vyjednání jiných a lepších na základě rozumné diskuze s lidmi na vedoucích pozicích je v nedohlednu. Jakkoli přehnaně se to může jevit, skepse je na místě. Za nitky tahají již po léta stále stejní činitelé…

Hrstka těch, kteří věří, že privatizace v důsledku nemocnici pomůže dostat se z nepříjemného zadlužení, poukazuje na zlepšení poměrů zdravotnických zařízení v zahraničí právě po této zprvu nepopulární metodě.

Přesto doufejme, že se oběma stranám podaří najít společnou řeč a přijatelný kompromis. A nebuďme k problémům lhostejní. Kdo by si také přál vídat zdravotníky trpící syndromem vyhoření či přepočítávající každý peníz namísto kvalitní lékařské péče?

Kateřina Mrázková