Michaela se mámou stala před dvaceti lety. Cesta k vlastnímu dítěti byla však komplikovaná a bolestivá. Na druhé těhotenství se pak už necítila. „Přemýšleli jsme s manželem, co dál. Vždy jsme uvažovali o více dětech a když dcera řekla, že by si přála sourozence, tak jsme po úvahách zvolili pěstounskou péči,“ popsala Michaela z Chrudimska, která si nepřála uvést své příjmení.

S manželem se rozhodli pro dlouhodobé pěstounství. Dnes je to už jedenáct let od doby, kdy jim do rodiny vstoupil půlroční chlapeček. Po třech letech přijala Michaela dalšího, tehdy devítiletého chlapce. Oba v rodině zůstali a Michaela je automaticky nazývá syny.

Pěstouni

Pěstoun přijímá do rodiny dítě, které nemůže vyrůstat se svými biologickými rodiči. Pěstounská rodina poskytuje dítěti domov a pečuje o ně po dobu, kdy se nemůže postarat vlastní rodič – často několik let, mnohdy až do dospělosti dítěte. Pěstoun je podporován jak finančně, tak sítí odborníků, kteří jsou mu v péči o dítě oporou.

„Kluky bereme jako vlastní. Nedokážu si představit, že by to bylo jinak. Mám to tak nastavené,“ vysvětila.

Starší syn dnes chodí na gymnázium a plánuje ve studiu pokračovat. „Předpokládám, že nejméně po dobu studia bude u nás. Pak se uvidí, jakou najde práci. Už ale plánoval, že si na zahradě postaví dům, nám by to nevadilo,“ dodala.

Starší syn žil do šesti let u vlastních rodičů, potom strávil tři roky v Klokánku. „O tom ale ani nechce mluvit,“ popsala. Mladší syn, který v rodině žije od půl roku, potřebuje podporu ve vzdělávání. „A je předpoklad, že i potom v životě. Ten u nás zůstane jistě,“ uvedla.

Podle Michaely potřebují děti, které přicházejí do pěstounské rodiny, hlavně čas, pochopení a důvěru. „A, přestože to bude znít jako klišé, obrovskou porci lásky,“ řekla.

Michaela s manželem jsou dlouhodobí pěstouni, nemají tedy přímé zkušenosti se situací, kdy se pro děti stanou jen přechodnou stanicí. „Obyčejně se děti stejně vracejí a co já vím, pěstouni i nadále fungují jako rodiny,“ poznamenala. Nyní již další děti přijímat nechtějí, znají své fyzické i psychické limity.

„Máme oba svou práci a také rodiče, kteří jsou ve věku, kdy už potřebují pomoci. A od dcery máme čerstvě vnoučka,“ dodala.

Litoměřický KlokánekDěti v KlokánkuZdroj: Deník/Karel Pech

Ačkoliv jsou Michaela s manželem pěstouny už jedenáct let, není výjimkou, že se setkávají s předsudky. „Ztrácíme část svého soukromí, ne vždy je naše okolí zcela srozuměno se situací. Slýcháme dokonce, že to děláme kvůli penězům,“ řekla s tím, že navzdory těžkostem, které role pěstounského rodiče přináší, by děti zpátky nikdy za nic nedala.

Ačkoliv je pěstounská péče legislativně vnímána jako dočasná, většinou dnes převažuje situace, kdy dítě zůstává v pěstounské rodině i po dosažení dospělosti.

Pěstoun na drátě

Amalthea se mimo jiné podílí na projektu pěstoun na drátě. Taková služba je určena zejména pro ty, kteří přemýšlí o tom, že by svůj domov nabídli dítěti, které ho opravdu potřebuje. Lidé se tak mohou obrátit na pěstounské rodiny, které mají dlouholeté zkušenosti.

http://www.pestounnadrate.cz/

„Má zde navázané vztahy, je podporováno, milováno, má novou rodinu,“ řekl Petr Čada, vedoucí orlickoústecké pobočky Amalthea, neziskové organizace, která doprovází náhradní rodiny a zajišťuje vzdělávání a osvětu.

V Pardubickém kraji Amalthea spolupracuje s 80 pěstounskými rodinami. „Evidujeme průměrně 40 lidí ročně, kteří se o téma pěstounské péče zajímají. Část z nich pak učiní konkrétní kroky k tomu, aby se stali pěstouny,“ řekl Čada.

Nejčastěji jsou pěstouny lidé středního věku, kteří mají zkušenost s vlastními dětmi, které již odrůstají. „Rodiče pak cítí, že by svou energii mohli nabídnout ještě někam dál. Druhou výraznou skupinou typických pěstounů jsou příbuzní rodičů, kde se při péči o dítě nedařilo a nemohou o něj dál pečovat,“ řekl Čada.

Konec kojeneckých ústavů

Poslanecká sněmovna v srpnu prakticky rozhodla o zrušení kojeneckých ústavů. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO) tehdy řekla, že nazrál čas k tomu, aby se v Česku neumisťovaly do ústavních zařízení děti do tří let. Útočiště by pak dětem mohly poskytnout právě pěstounské rodiny. Návrh nyní musí ještě odhlasovat Senát.

Petr Čada si však posteskl nad nedostatečným informováním veřejnosti o pěstounské péči. Ta by podle něj měla vyšší společenský kredit, kdyby bylo možné opustit diskuze o kojeneckých ústavech mnohem dříve.

„Neztráceli bychom tak čas, který malým dětem utíká úplně jiným tempem než dospělým,“ řekl. Slovenští sousedé k zrušení takových ústavů přistoupili již před lety. I Petr Čada tak zrušení kojeneckých ústavů vítá.

„Jsem přesvědčený, že je přežitkem tvrdit, že zdravotnické zařízení může plnohodnotně naplňovat potřeby malých dětí, zohledňovat jejich individuální potřeby, utvářet citovou vazbu s dítětem interakcemi jeden na jednoho,“ vysvětlil.