Milan Rastislav Štefánik odeslal dopisTomáši Garrigue Masarykovi 28. září 1918, tedy přesně měsíc před vznikem samostatného československého státu. Sebejistota, s jakou Štefánik psal tyto řádky, dokládá jediné, vlak událostí už byl rozjetý natolik, že jej nešlo zastavit. „Dost dobře si nedokáži představit, co by v té době mohlo vzniku samostatného státu zabránit,“ říká historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.

Velkou roli podle ní sehrála mezinárodní situace, konkrétně ta v Rusku. Mocnosti se obávaly rozšíření bolševismu a tamní legie Čechoslováků byly pro svět důležitou pojistkou. Nicméně i tak byl rozpad tehdejšího Rakouska-Uherska dramatickým příběhem, ve kterém slovanské národy neměly nic zadarmo. Veledůležitou roli v něm sehráli dva exulanti – již zmiňovaný Masaryk a Edvard Beneš, kteří stáli u zrodu legií, vysoce respektované vojenské síly, které se těšily jak podpoře krajanů, tak i francouzské a anglické vlády. Zvláštní pozornost jim věnoval také americký prezident Wilson.

Stejně usilovně se na vzniku republiky pracovalo i doma. Například už v roce 1917 domácí spisovatelé kritizovali nečinnost českých poslanců a v lednu 1918 spatřila světlo světa takzvaná Tříkrálová deklarace, ve které čeští politici požadovali samostatnost.

C. a k. zemětřesení

A jak den „D“, tedy 28. říjen 1918 vypadal? Dosti chaoticky. Národní výbor, orgán české politické reprezentace na sklonku války, nejdříve obsazuje takzvaný Obilní úřad, který byl klíčový pro zásobování země. Později dopoledne se na Václavském náměstí objevuje text nóty, kterou zaslal rakousko-uherský ministr zahraničí Andrássy americkému prezidentu Wilsonovi. Text opakoval nabídku příměří s tím, že přijímá Wilsonovy požadavky na práva národů monarchie, zejména Čechoslováků a Jihoslovanů.

Zatímco úřady vyhlašovaly loajalitu novému režimu, postoj četnictva a vojska složeného převážně z cizích národností byl značně nejistý, přestože byla s jejich velením dojednána dohoda, že nebudou zasahovat, pokud nebude ohrožen klid.

Když ovšem demonstranti nepřestávali strhávat vojákům odznaky, německé nápisy a symboly, byly vyslány do některých částí Prahy vojenské oddíly. Situace se vyjasní až o dva dny později, ve středu 30. října. To už je všem jasné, že vzniku Československa nikdo nezabrání.

Infografika

(vj, jč)

Státní symboly Československé a České republiky

Státní symboly jsou zákonem stanovené znaky, kterými stát označuje svou svrchovanost a tyto jsou projevem státnosti. Státními symboly se stát reprezentuje ve vztahu k jiným státům, vyjadřuje jimi svou historii, územní vývoj, státoprávní povahu i národní identitu. Podoba státních symbolů má svoje historické opodstatnění. Mezi státní symboly patří: velký státní znak, malý státní znak, státní vlajka, státní barvy, prezidentská standarta, státní pečeť a státní hymna. Jako neoficiální státní symboly jsou brané taky korunovační klenoty.

1. Velký státní znak, malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, státní hymna

1.1 Československo 1918-1938
Se vznikem samostatného československého státu v roce 1918 vyvstala otázka k novým státním symbolům, které by reagovaly na nové státoprávní uspořádání s přihlédnutím na historický vývoj českých zemí.

Na základě iniciativy univerzitního profesora G. Friedricha vznikla 7.listopadu 1918 Ústřední znaková komise. Již na první schůzce byl přijat český znak jako malý státní znak stylizovaný Jaroslavem Kursou (1875-1890) (obr.1). Původní záměr, že v roli malého znaku zákon potvrdí původní znak od Jaroslava Kursy, nevyšel kvůli zásadnímu odporu slovenských poslanců, kteří kategoricky trvali na zastoupení patriaršího kříže. Proto vznikl nejcharakterističtější československý symbol, dvouocasý lev se slovenským štítkem na hrudi (někdy se dokonce mluví o "československém lvu") (obr.2). Uvedený znak Slovenska představuje v červeném poli patriarší kříž na modrém trojvrší, které bylo od 17. století interpretováno jako symbol pohoří Tatry, Matry a Fatry. Nepříznivé hodnocení ztvárnění znaku vyvolávala snad jenom skutečnost, že shoda červené barvy pole slovenského štítku a štítu se lvem mohla způsobit zdání otvoru vyříznutého do lvího těla. Grafické provedení znaku náleželo Františku Kyselovi.

V dubnu 1919 se komise shodla na nutnosti zavést ještě znak střední a velký. Vyvstal také problém znaku Podkarpatské Rusi, která nebyla historickým územím a neměla tedy ani žádný znak. Ten vznikl až na jaře 1920. Ve znaku se G. Friedrichovi podařilo spojit symboliku obou národů žijících v tomto regionu (ukrajinské barvy modrá a žlutá s červeným lvem). Všem heraldickým figurám se také vrátili korunky (nazývané čelenkami). Na velkém státním znaku se navíc objevili i znaky Těšínska (zlatá orlice), Opavska (polcený červenobílý štít) a Ratibořska (obr.3).

Takto je velký znak popsán v zákoně č. 252/1920 § 6. Veliký znak republiky Československé skládá se ze štítu předního a zadního. Na předním jest znak český: na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžhavených, s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou, vše zlaté barvy. Zadní štít jest rozdělen na sedm polí třemi vodorovnými pruhy tak, že vrchní dva jsou rozpůleny, třetí spodní třikráte dělen. V horním pravém poli jest znak slovenský: na červeném štítě tři modré vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztyčen jest stříbrný kříž patriarší. V levém horním poli znak Podkarpatské Rusi: štít na zdél rozdělený, v pravém, modrém poli tři zlatá břevna, v levém, stříbrném poli stojící červený medvěd v pravo hledící. V pravém středním poli znak moravský: na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně šachovaná V levém středním poli znak slezský: na zlatém štítě v pravo hledící černá orlice s čelenkou v červené zbroji se stříbrnou pružinou na prsou, zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed zdobenou křížkem. V pravém spodním poli znak Těšínska: na modrém štítě zlatá orlice v pravo hledící. Ve spodním středním poli znak Opavska: štít červeně a bíle rozpůlený. V levém spodním poli znak Ratibořska: štít rozpůlený, v pravém modrém poli zlatá orlice s čelenkou v pravo hledící, levé pole bílé a červeně rozpůlené.

Malý státní znak byl pospán v § 4. Malý znak republiky Československé jest: Na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku v pravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou, vše zlaté barvy, nesoucí na svých prsou červený štítek s třemi modrými vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztyčen jest stříbrný kříž patriarší.

Střední státní znak (obr.4) byl podobný velkému znaku s několika odlišnostmi. Stejně jako velký, měl dva štíty s vyobrazením dvouocasého lva na předním štítu, někdy zvaném srdečním. Oproti velkému je pouze rozčtvrcený. V levém horním poli se znakem slovenským, v pravém horním poli znak Podkarpatské Rusi. V dolní části vlevo znak s moravskou orlicí, vpravo slezská orlice.

Zemské symboly Čech se zejména od revoluce v roce 1848 považovaly za českou národní symboliku. Nejrozšířenější z nich, původní zemská vlajka, se skládala ze dvou stejných pruhů - horního bílého a spodního červeného (obr.5). Byla odvozena od stříbrného dvouocasého lva v červeném poli. O podobu moravské zemské vlajky se vedly dlouholeté spory, převážilo však mínění, že barvy jejích dvou pruhů mají být odvozeny od šachování moravské orlice. To v případě stříbrno-červeného šachování znamená totožnost moravské zemské vlajky s českou. Bíločervené zemské vlajky se v Čechách hromadně rozšířily během 1. poloviny 19. století, po roce 1848 byly považovány za národní symbol. Do 30. března 1920 plnily roli československé státní vlajky. Na sklonku jara 1919 vytvořila Ústřední znaková komise zvláštní subkomitét pro vlajku. Paralelně vznikla v květnu i skupina navrhovatelů v Uměleckém sboru při Památníku odboje. Ti reagovali na požadavek mjr. Chalupy z MNO zpracovat návrhy na vojenské prapory a státní vlajku. Bylo vytvořeno 32 návrhů, včetně vlajek služebních, válečných ad. Tyto návrhy byly v červenci 1919 předány komisi pro tvorbu státních symbolů. Ta mezitím zamítla uzákonění bíločervené vlajky kvůli její shodnosti s vlajkou Polska a vzdálené podobě s vlajkou Rakouska. V červnu 1919 bylo rozhodnuto o rozšíření o další barvu. Jako nejvhodnější se zdála být modrá, třetí slovanská barva, ale i barva slovenská a navíc barva štítu moravského znaku. O barvách bylo tedy rozhodnuto, zůstal již jen problém jejich seskupení. Pruhové uspořádání bylo zamítnuto vzhledem k možnosti záměny s podobnými vlajkami (obr.6) (Francie, Kostarika, Thajsko, Nizozemí, Jugoslávie). Zbývalo tedy jediné řešení - umístit na bíločerveném listu modrou barvu v podobě heraldické figury. Po četných pokusech byl vybrán klín jako jedna z nejstarších figur české heraldiky a zároveň symbol slovenského trojvrší. Dne 4. července předložil Jaroslav Kursa komisi několik návrhů státní vlajky. V říjnu 1919 byl veřejnosti jeden z těchto návrhů státní vlajky představen. Byl tvořen pruhy bílým a červený mezi něž byl vsunut modrý klín, sahající do jedné třetiny délky vlajky (obr.7). O měsíc později byl tento návrh předložen ke schválení Národnímu shromáždění. To ale tento návrh odmítlo, stejně jako většina veřejnosti. Dne 24. ledna 1920 komise rozhodla o protažení klínu do poloviny vlajky (obr.8) a návrh tak definitivně porazil verzi s "minivlajkou" Amerických Slováků (obr.9).

Byla tak definována s návaznosti na historickou vlajku Čech jako spojení dvou pruhů, bílého nad červeným. Ráno 18. října 1918, v den publikování Washingtonské deklarace, byla poprvé slavnostně vztyčena na domě obývaném hlavou prozatímní československé vlády T. G. Masarykem. Dne 29. února 1920 bylo rozhodnuto zákonem č. 121 o státních barvách bílé, červené a modré. Vedle vlajky sloužily pro označování státní svrchnosti a majetku pruhy v oficiálních barvách republiky. Byly-li užity pouze tři, měly všechny stejnou šířku, ale v případě vícenásobného opakování platila z estetických důvodů zásada, že šířka modrých pruhů dosahuje jen poloviny. Dne 30. března 1920 pak poslanci Národního shromáždění Republiky československé schválili zákon č. 252, který upravoval podobu státní vlajky , tří státních znaků a státní pečeti. Nejčastěji používaný malý státní znak byl nošen na stejnokrojích od vojína po generála a plně vystihoval jednotný charakter státu. Střední znak používala některá ministerstva, vyšší soudy, četnictvo a policie. Velký znak byl vyhrazen prezidentu republiky a Národnímu shromáždění. Zákonem č. 316 z 15. dubna se státní vlajka stala i vlajkou námořní.

Dalším státním symbolem je hymna. Stala se jím píseň "Kde domov můj", složená Františkem Škroupem (1801-1862) na slova Josefa Kajetána Tyla (1808-1856), poprvé zazněla v pražském Stavovském divadle 21. prosince 1834 při premiéře hry Fidlovačka.

Hra pojednává o staropražské pouti a svátku ševců v pražské části Nusle. Tato slavnost se pravidelně konávala vždy ve středu, po Velikonocích. Píseň "Kde domov můj", kterou zpívá slepý houslista Mareš, je 19. číslem tohoto kusu. Na rozdíl od samotné hry si tato píseň získala oblibu, zpočátku především jako součást repertoáru pěvců Karla Strakatého (1804-1868) a Jana Křtitele Píška (1814-1873), jenž ji s úspěchem uváděl i v cizině. Začala se šířit mezi veřejností, ale v revoluci 1848 pro svoji mírnost výrazné uplatnění nenašla. Porevoluční Bachův policejní režim všechny radikálnější písně zakázal a později postihoval dokonce i zpěv písně "Kde domov můj". Po Bachově pádu se v bouřlivých 60. letech definitivně prosadila jako neoficiální česká národní hymna. Šířila se v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Například v roce 1862 bylo známo šest úprav moravských, slezská, dále královedvorská, poděbradská, mšenská, brandýská, mělnická. V roce 1843 se objevily námitky proti nábožensky lhostejným Tylovým veršům, které přiměly Václava Hronka k další katolické parafrázi, v pozdějších letech vznikla dokonce úprava evangelická. S cizojazyčných je uváděna bulharská varianta. Nicméně již v 19. století se objevovaly pochybnosti o kvalitách této písně a její vhodnosti pro funkci národní hymny. Tyto hlasy ale nikdy nenašly dostatečný ohlas.Píseň se dále zpívala při mnoha událostech významných pro český národ a za první světové války ji za svou hymnu přijal i zahraniční odboj.

Po založení Československé republiky v roce 1918 se opět otevřela otázka vhodnosti této písně jako symbolu českého národa a státu. Na základě výnosů z let 1918-1920 byly hymnou nového státu stanoveny písně "Kde domov můj" a "Nad Tatrou sa blýska" (text Janko Matúška, nápěv slovenské lidové písně U studienky stála).

Na území Protektorátu Čechy a Morava byla totiž státní hymna "Kde domov můj" hrána zcela výjimečně. Pokud byla přece jenom hrána, vždy před ní nejprve zazněly obě říšské hymny, "Deutschland, Deutschland über alles" i píseň Horsta Wessela. Po rozpadu Československa se píseň "Kde domov můj" stala hymnou České republiky.

1.2 Protektorát Čechy a Morava 1939-1945
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se nadále oficiálně používala vlajka s klínem. Problematikou změny státních symbolů se již od podzimu 1938 zabývali odborníci na Ministerstvu vnitra, ale teprve po protestech státního tajemníka K.H.Franka byla k této otázce v létě 1939 svolána meziministerská porada. Zde se objevil návrh o možnosti našití bílého kruhu s hákovým křížem do středu modrého klínu (vzhledem k nespotřebovaným zásobám starých vlajek). Tento návrh byl odmítnut s poukazem na výnos říšského protektora z 16.srpna 1939, který stanovil vyvěšování vlajky protektorátní vždy s vlajkou Říše, a tak byla zažehnána diskreditace naší vlajky nacistickým symbolem, jak to požadovali čeští fašisté z organizace Vlajka. Po právní stránce bylo toto stanovisko podpořeno výnosem z 23.září, který zakazoval českým politickým organizacím používat hákový kříž jako výlučného symbolu Říše. Návrh bílo-červené bikolóry neprošel z formálních důvodů jako "povyšování" Čech nad Moravou a stále se vracející argument podobnosti s vlajkou polskou. Skutečným důvodem pak bylo užívání této vlajky již zmíněnou organizací Vlajkou. Říšský protektor postupně odmítl několik návrhů.

Dne 7. září navrhl heraldik Karel Schwarzenberg vlajku bílomodročervenou, ani zúžení modrého pruhu pro odlišení od slovenské vlajky však Němcům nestačilo, a tak nakonec tento heraldik navrhl vlajku v barvách podle ústavy z 1920 - bíločervenomodrou trikolóru (obr.6). Po osvobození opět zavlály vlajky s klínem i na našem území. Dne 1. září 1939 vyšlo vládní nařízení č.222 (s platností od 10.října), které stanovilo nejen vlajku, ale i znak menší a větší (formulace poukazovala na neexistenci suverénního státního symbolu-velkého státního znaku). Menším znakem se stal prostý český lev, větším pak čtvrcený štít se dvěma českými lvy a dvěma moravskými orlicemi (obr.10).

Během 2. světové války sloužila nezměněná československá symbolika exilové vládě prezidenta Beneše. Po osvobození se opět užívaly tradiční symboly, byť střední znak minimálně, zatímco malému připadla dominantní role.

1.3 Československo 1945-1992
Osvobození znamenalo návrat k předválečným československým symbolům. Ztráta Podkarpatské Rusi sice logicky předpokládala změnu středního a velkého znaku, k té ale nikdy nedošlo. Střední státní znak se, ač nezrušen, přestal používat. Velký znak byl pak běžně užíván parlamentem a prezidentem (na jehož standartě zůstal až do roku 1960). Nachází se například i na Ústavě 9. května z 1948. V padesátých letech se začalo uvažovat o doplnění státních symbolů o symboly proletářského internacionalismu. V roce 1960 rozhodlo ÚV KSČ na základě osobní iniciativy prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného, že v naší zemi už došlo k vybudování základů socialismu. Tento fakt měl být potvrzen nejen změnou názvu (nyní Československá socialistická republika), ale i změnou státních symbolů. Nová ústava naštěstí potvrdila článkem 110 Ústavního zákona č. 100/1960 resp. zákonem č. 163/1960 (17/11 1960) platnost státní vlajky v nezměněné podobě (takže nebyla "vylepšena" symboly socialismu jako třeba v Jugoslávii či Albánii). Zároveň zavedla nový a jediný státní znak.

Ten byl tvořen neheraldickou pavézou (štít husitské pěchoty) s českým lvem bez korunky, která byla nahrazena červenou hvězdou. Protože by se červená hvězda na pavéze stejné barvy ztrácela, dostal celý znak tzv. zlatou kresbu, což z něj učinilo z odborného hlediska pouhý emblém. Zasloužené odsudky navíc vyvolalo vystřídání slovenského štítku nehistorickým výtvorem, jenž chtěl symbolizovat protifašistické Slovenské národní povstání v roce 1944 (hořící vatra na hoře Kriváň) (obr.11). Autorem znaku byl M. Hegar.

Po pádu komunistického režimu na sklonku roku 1989 vyvstala přirozeně otázka nových, demokratických symbolů. Podoba federální vlajky byla nesporná, složitější to bylo s náhradou za socialistický státní znak. Už 23. ledna předložil čerstvě zvolený prezident Václav Havel parlamentu návrh velkého znaku Československa a malých znaků obou republik. Na tomto návrhu spolupracoval i Jiří Louda, pozdější autor znaků samostatné ČR. Vzhledem k tomu, že otázka symbolů byla úzce spjata s problémem názvu společného státu, rozhořela se okamžitě ostrá diskuse. Odpor odborníků vyvolal hlavně nešťastný nápad umístit na přední štítek velkého znaku moravskou orlici (ten byl doplněn na původní návrh Jiřího Loudy právě Václavem Havlem). Zdůvodnění tohoto privilegovaného postavení jako motivu spojující český a slovenský národ s poukazem na první historický útvar na obou územích (Velkomoravskou říši) mělo zásadní nedostatky. Velká Morava byl útvar předheraldický a nemůže tak být reprezentován znakem o 400 let mladším. Narůstající nesouhlas veřejnosti i odborníků vyřešilo předsednictvo Federálního shromáždění ČSSR svoláním porady expertů z celé republiky na 5. únor 1990. Vzniklá komise neměla za úkol posoudit došlé návrhy, ale odborně posoudit prezidentský návrh a doporučit ústavněprávním výborům obou sněmoven způsob řešení vzniklé situace.

Většina jejích členů doporučovala návrat k malému státnímu znaku z roku 1920 a stanovení velkého ze znaků všech historických zemí. Přítomní slovenští experti odmítli malý znak jako čechoslovakistický a trvali neheraldicky na 50 procentech plochy federálního znaku pro Slovensko, čímž dali zároveň najevo dualistický přístup k budoucímu uspořádání federace. Odborná debata se tak posléze soustředila na možnost vyřešení tohoto nekompromisního požadavku. Z heraldického hlediska byly jen 2 možnosti. Štít polcený či čtvrcený. Esteticky se většina přikláněla k štítu čtvrcenému, polcený se naopak jevil jednodušší. Rozhodujícím argumentem proti polcenému znaku byl fakt, že by tak polovina československého znaku byla totožná s historickým znakem Maďarska (ke kterému se země navíc 3. července 1990 vrátila), což bylo státoprávně neúnosné. Otázka symbolů České a Slovenské republiky byla přesunuta do kompetencí jejich národních rad. Tím se odsunulo i jednání o federálních symbolech, které museli vycházet ze spojení symbolů obou republik. Jednání o federálním znaku pokračovalo 14. března 1990. Při konečném řešení však nebylo přihlédnuto k možnostem umístění obou čtvrcených znaků (českého a federálního) do gotického štítu. Obecně totiž platí zásada, že systém znaků, kterým český, slovenský a československý znak byl, má mít stejné typologické štíty (což bylo - byť trochu nešťastně - dodrženo v případě znaků českých). Federální symboly byly zavedeny ústavním zákonem 102/1990 ze 20. dubna 1990. Autorem výtvarného provedení dle návrhů Jiřího Loudy se stal Josef Skalník (obr.12).

1.4 Období federace
V souvislosti s federalizací Československa v roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Bylo navrhnuto zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Vzhledem k sovětské invazi v srpnu 1968 byly návrhy definitivně připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány návrhy odložily, a tak první vlajku a znak dostala tato součást československé federace (od 6. března již bez přívlastku socialistická) až 13. března 1990. Dne 26. ledna 1990 přikázalo předsednictvo České národní rady projednat ve výborech ČNR návrh rezidenta ČSSR Václava Havla na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky. Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR.

První v později schválené podobě, druhý byl tvořen lvem, který nesl na prsou polcený štítek s polovinou moravské a polovinou slezské orlice. Autorem byl J. Dolejš a obě varianty se objevili v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. Návrh byl projednáván ve výborech ve dnech 13. - 15. února. Vzhledem k různým názorům na podobu znaku uložila ČNR 20. února 1990 výborům nové projednání návrhu a předložení shodného stanoviska na příštím zasedání ČNR. Téhož dne rozhodla porada předsedů výborů ČNR o tom, že bude ve výborech projednán návrh, aby ČR používala malý a velký znak. Článek 1 nového návrhu (2.3.) obsahoval již popis obou znaků. Velký byl popsán jako čtvrcený se znaky Čech, Moravy a Slezska. Malý jako prostý český lev. Používání jednotlivých znaků i vlajky upravoval návrh dalšího zákona. Oba dva zákony byli posléze projednány ve výborech ve dnech 5. - 7. března 1990. Výbory doporučily návrh ústavního zákona ke schválení s úpravou spočívající ve vložení nového článku o státní hymně ČR. Návrhy na změnu vlajky (přidání modré barvy či znaku) nezískali dostatečnou podporu. Druhý návrh byl pozměněn tak, že umožňoval používání znaku a vlajky i jednotlivým občanům a zároveň nevyžadoval společné vyvěšování české a československé vlajky. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Oba zákony byli schváleny ČNR 13. března 1990. Protože i po úpravách byli kresby znaků odlišné od kresby návrhu federálního znaku, vyslovila ČNR souhlas, aby novou podobu znaku namaloval J. Skalník. Ta byla 17. dubna prodiskutována v odborné komisi a o týden později v definitivní podobě předložena ČNR.
V průběhu voleb v roce 1990 se užívaly federální a české vlajky i znaky ve volebních místnostech. V období od 13. března 1990 do 31. prosince 1992 byla bíločervená vlajka státní vlajkou České republiky.

1.5 Česká republika 1993
Po volbách v roce 1992, které jednoznačně poukázaly na nemožnost společného soužití Čechů a Slováků ve společném státě (na Slovensku neexistovala strana, která by ve svém programu dříve či později nepožadovala plnou samostatnost Slovenska), se odborníci začali zabývat otázkou nových státních symbolů pro obě vznikající republiky. Prosté převzetí dosavadních symbolů federálních republik bylo možné jen v případě znaků, obě národní vlajky měli totiž na mezinárodním poli své "dvojníky". Česká ve vlajce polské a slovenská ve vlajce ruské. A tak se objevil problém vlajky, kterým se předchozí tvůrci státních symbolů zabývali naposledy před více jak 70 lety. V případě české vlajky to byl dokonce problém úplně stejný: jak upravit historickou bikolóru a odlišit jí tak od vlajky polské. Otázka podoby státních symbolů se nezačala řešit v již existující heraldické komisi při ČNR, ale v české vládě. Ta projednala 29. července 1992 ideový nástin návrhu ústavy ČR, jak ho předložil Jan Kalvoda. Ministři školství a kultury byli pověřeni předložením návrhů nových státních symbolů na další schůzi. K tomu došlo 19. srpna 1992, kdy byl předložen dvanáctistránkový materiál zpracovaný J. Kabátem a P. Piťhou a nazvaný Státní symboly ČR.

V návrhu byli rozebírány dvě varianty: symboly pro případ rozdělení ČSFR a pro případ zachování nějakého typu společného státu. Vlajka v případě rozdělení měla být buď bíločervená nebo bíločervená s blankytně modrým klínem sahajícím do jedné třetiny vlajky (pro odlišení od vlajky ČSFR při zachování historické návaznosti). V prvním případě měla být vlajka doplněna přemyslovskou orlicí či českým lvem. Materiál dále uvažoval o malém a velkém znaku. Malý znak měl být tvořen prostým českým lvem, českým lvem s moravskou a slezskou orlicí v srdečním štítku či naopak polceným štítem s orlicemi s českým lvem v srdečním štítku. Také v případě velkého znaku bylo předloženo několik variant. Předpokládalo se, že znaky samosprávných celků budou obklopovat zemské znaky (viz Velký státní znak 1920) nebo malý státní znak. Materiál byl nepřehledný a jeho úroveň z heraldicko - vexilologického hlediska diskutabilní. Během diskuse o úrovni materiálu bylo doporučeno přítomným poslancům změnit ústavní zákon o symbolech ČR (67/1990 Sb.) tak, aby česká vlajka již měla modrý klín a zároveň doporučila používání stávajících znaků ČR i po rozpadu federace. Na zasedání 23. října 1992 se přítomní seznámili s návrhem textu ústavního zákona o státních symbolech ČR od K. Millera. Slovenská republika přijetím ústavního zákona vědomě tuto vlajku odmítla a zavedla jinou.

Zánikem ČSFR přestává existovat i její vlajka, kterou je tak možno považovat za uprázdněnou a Česká republika jí má plné právo akceptovat. Komise následně vyzvala výtvarníky Herčíka, Přikryla, Čecha a Loudu, aby zaslali do 23. listopadu do ČNR své návrhy výtvarného řešení státních symbolů. Po oznámení v tisku označili slovenští poslanci tento čin za pokus o přivlastnění si něčeho, co České republice nepatří a Jozef Prokeš navrhl vložit do ústavního zákona ČSFR o zániku federace klausuli o zákazu používání státních symbolů ČSFR či symbolů jim podobných a s nimi zaměnitelných. Aby se nezkomplikoval pokojný zánik federace, byl 25. listopadu 1992 tento zákon i s pozměňovacím návrhem schválen. Následně se rozhořela debata o právu České republiky na vlajku s klínem. Tohoto práva se zastal i čelný slovenský heraldik J. Novák. I česká veřejnost a poslanci se stále více přikláněli k tomuto návrhu. Jen česká vláda, vystupující vstřícně vůči Slovensku byla ochotna k dílčím korekturám (změna odstínu či délky klínu). Na schůzi heraldické komise 11. prosince 1992 byla vybrána výtvarná stylizace J. Loudy. Po schválení ústavy ČR schválila ČNR následující den, tj. 17. prosince 1992 zákon o státních symbolech (3/1993), a to jednomyslně. Státní symboly naší vlasti tak dnes tvoří malý a velký státní znak (obr.14,15) (malý znak má nyní gotický štít namísto předchozího francouzského), státní barvy, státní vlajka (bývalá vlajka československá v nezměněné podobě), standarta prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

2. Prezidentská vlajka
V období 1. republiky prezidentskou vlajku (v minulosti se pro ni používal termín standarta) charakterizovalo, stejně jako dnes, čtvercové bílé pole s lemem ze střídavě bílých, červených a modrých plaménků (obr.16). Na této vlajce se nacházel kompletní velký znak a dobře se zde uplatnilo jinak kritizované zlaté provedení štítonošů velkého státního znaku, protože u stříbrných by hrozila nezřetelnost. Velký znak zahrnoval heraldické symboly všech součástí republiky a demonstroval územní nároky ČSR v oblasti Horního Slezska. Heslo "PRAVDA VÍTĚZÍ" navrhl v listopadu 1918 do znaku Jaroslav Jareš (1886-1967) a brzy si získalo širokou oblibu. Za 2. světové války vzbuzovalo naději i v těch nejtěžších chvílích.

Prezidentskou vlajku i ostatní státní symboly řešil zákon o státní symbolice, který vstoupil v platnost 30. března 1920. V období Protektorátu Čechy a Morava se na vlajce státního prezidenta uprostřed čtvercového bílého pole nacházel pouze větší protektorátní znak bez jakýchkoliv doplňků (znak obsahoval dvakrát českého lva a moravskou orlici). Plaménkový lem měl oproti ostatním prezidentským vlajkám jiné pořadí barev a opačný sklon jednotlivých plaménků (obr.17). Heslo "PRAVDA VÍTĚZÍ" zůstalo po roce 1960 v rámci oficiální symboliky jen na prezidentské vlajce. Stuha s nápisem se změnila na červenou se zlatými písmeny. Štítonoše nahradily výrazné lipové ratolesti po stranách nového socialistického státního znaku. Vlajka měla také nový lem, který se skládal místo plamínků z bílých, modrých a červených políček (obr.18). Prvorepublikový okraj z bílo-červeno-modrých plaménků se vrátil až v roce 1990. Lipové ratolesti byly zredukovány na dvojice listů a tradiční heslo dostalo kromě latinského znění "VERITAS VINCIT" také stříbrnou barvu písmen (obr.19). Se vznikem České republiky se k tradiční českojazyčné podobě hesla "PRAVDA VÍTĚZÍ" navrátila dodnes používaná prezidentská vlajka s výraznými lipovými ratolestmi (obr.20).

3. Státní pečeť
Dne 30. března 1920 vstoupil v platnost zákon o státní symbolice. Mezi státními symboly ustanovenými tímto zákonem byly také velká a malá státní pečeť, obě s odpovídajícím znakem uprostřed. Protože je uchovával předseda vlády, vznikla také zvláštní prezidentská pečeť, lišící se od velké státní pouze menším průměrem a jiným opisem. Pečetidla podle návrhů O. Španiela dokončila mincovna v Kremnici již v roce 1921, ale užívat se začala až v únoru 1924 po zhotovení uměleckých držadel. Do té doby ještě sloužila provizorní státní pečeť s dvouocasím lvem, postrádající opis. Užívala se například při pečetění originálů ratifikačních listin k mezinárodním smlouvám a úmluvám.

U malé státní pečeti byl předepsán průměr typáře 6 cm pro použití do vosku a 4,6 cm na papír. Uprostřed je malý státní znak ve štítu velmi zvláštního tvaru, doprovázený čtveřicí lipových lístků. Hlavní typář, odlišuje od ostatních stejně jako u velké pečeti umělecky zpracované držadlo z ebenového dřeva (obr.21).

Velká státní pečeť dostala průměr typáře 10 cm pro použití do vosku a 6 cm na papír. V pečetním poli má velký státní znak, oprávněně kritizovaný kvůli provedení ocasů lvích štítonošů, těžko přijatelnému z heraldického hlediska. Později v konsolidovanějších poměrech by výtvarné pojetí znaků na obou státních pečetích jejich autor O. Španiel pravděpodobně neprosadil (obr.22).

V říjnu 1939 vstoupilo v platnost vládní nařízení, které formou novelizace prvorepublikového zákona o státních symbolech ustanovovalo protektorátní symboliku. Toto nařízení také zběžně popisovalo protektorátní pečeti. Ale vzhledem ke skutečnosti, že se neudržovaly žádné diplomatické styky s cizinou a neudržovaly řády, praktické uplatnění v podstatě neměly. Komunistická strana se zmocnila vlády v Československu dne 25. února 1948. Tato skutečnost se postupně odrazila na podobě prakticky všech státních symbolů, včetně státní pečeti. Od roku 1960 měla státní pečeť dva hlavní typáře o průměru 6,6 a 4,6 cm. Obrazem v pečetním poli, v němž státní znak doprovází lipové ratolesti o třech listech, ani opisem se nijak nelišil. Uchovával je prezident republiky, který podle ústavy zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy a propůjčuje vyznamenání. Právě při těchto příležitostech se na příslušné listiny přitiskovala státní pečeť (obr.23).

Poslední československé symboly zakotvil ústavní zákon 20. dubna 1990. Tehdejší spory o paritní zastoupení češtiny a slovenštiny poznamenaly také podobu státní pečeti, která dostala do opisu název státu dvojjazyčně. Název státu obsahuje v českém a slovenském jazyce znění, která se vzájemně neshodují jen ve dvou z celkem 35 písmen. Podobně dvojjazyčně dopadla i prezidentská vlajka. Prezident ovšem měl, stejně jako před rokem 1960, vlastní pečetidlo (obr.24). Pro hlavní typář pečeti České republiky jako součásti federativního Československa zákon předepisoval průměr 4,5 cm. Od roku 1993 se používají typáře o průměru 6,6 a 4,6 cm. Velký státní znak v pečetním poli je po stranách podložen lipovými ratolestmi (obr.25).

České státní symboly mají nezastupitelnou roli v moderní době českých dějin. Během 20. století prodělaly některé státní symboly mnoho změn jak z vnějších či vnitřních politických zvratů. Doufejme, že poslední změna v roce 1993 byla změnou poslední.

Zdroje:
Brožek, Aleš. 2005. Jaroslav Kursa a jeho vexilologické aktivity. Praha.
Brožek, Aleš. 2003. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. Praha: Kartografie.
David, Roman. 2001. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
Strejček, Ferdinand. 1934. Vysvětlení československé státní hymny. Její vznik a význam. Praha: Nakladatelství Matice divadelní.
Svoboda, Zbyšek. 1991. Československá státní a vojenská symbolika. Praha: FMO.
Ministerstvo vnitra České republiky. http://www.mvcr.cz
Klub Vexilolognetu. http://www.vexilolognet.hyperlink.cz
Vláda České republiky. http://www.vlada.cz

(rl)