Co si pamatujete z dětství?
Když táta pil, byl agresivní. Nejvíc si pamatuji na chvilky, kdy se rodiče velmi často hádali. Pamatuji si naše útěky z domu na zahradu, zakrývání uší dekou, náš pláč a křik rodičů. Pamatuji si také, že když se táta kdykoliv naštval, tak s čímkoliv praštil. Nebál se udeřit i moji mamku. Někdy se spolu i prali. Naštěstí to nebylo tak často, ale viselo to hodně ve vzduchu.

Otec pil často?
Každý den. Ráno byl opilý nejméně, to se s ním dalo mluvit. Měnila se mu i osobnost s každým dalším pivem. Jedna z nich byla velice rýpavá, nic nechtěl poslouchat a všechno mu vadilo. Po celou dobu tam však nebyla cítit žádná zodpovědnost. Hlavně aby měl sám co pít.

Jak se to projevovalo na rodinném rozpočtu?
Bydleli jsme s babičkou, takže ona hradila téměř všechny výdaje na domácnost. Táta chodil na nákupy, ale čím více se jeho závislost zvětšovala, tím bylo jídla méně a méně. Navíc když byl opilý, stával se rozhazovačným. Kupoval přátelům piva, půjčoval jim nebo dával peníze a ráno si to nepamatoval.

Co dokázal domů přinést?
Pro šestičlennou rodinu koupil čtvrt chleba, půl litru mléka, čtvrtku másla a deset piv.

Má nějaké dluhy?
Nějaké budou, ale nevíme kolik a kde je má. Tají je před námi. S bankovními společnostmi se odmítá bavit a myslí si, že když jim nebude odpovídat na telefonáty a dopisy, tak mu dají pokoj. Půjčil si od kde koho a nyní to nedokáže splácet.

Uvědomoval si svůj problém?
Nechtěl si ho přiznat, ani když byl relativně střízlivý. „Copak já chlastám?" říkal. Někdy měl chvíle, kdy s pitím chtěl něco udělat, ale kdykoliv mu někdo poradil, okamžitě se rozzuřil a popřel všechno, co předtím řekl. Myslel si, že to zvládne tím, že sníží množství piv, které denně vypije, nikdy nechtěl úplně přestat.

Bála jste se ho?
Bála. Často jsem se bála, co se bude dít, až přijde z práce, protože nikdo nevěděl, jakou bude mít náladu, abychom ho pak nějak nerozzlobili. K tomu stačila maličkost. Hrozba fyzické agrese byla vždy ve vzduchu, i když na nás děti si nedovolil.

Už téměř tři roky žijete jinde, změnilo se něco za tu dobu?
Otec pracuje načerno a nechodí na úřad práce. Dům mu padá na hlavu a pořád si neuvědomuje, že má nějaký problém. Nikdy se s ním ale nedalo mluvit.

Jaký je váš vztah k alkoholu?
Nenávidím ho.

LUKÁŠ VANÍČEK

Komentář Radky Pochobradské

Radka Pochobradská byla hostem online rozhovoru Chrudimského deníku.Rodina závislého omlouvá jeho chování a jednání, problém tutlá a hradí za něj dluhy. Může dojít až ke krajnostem, kdy závislý v rodině začne krást peníze, nebo i jiné věci, které se dají prodat jako šperky či elektroniku. Dokud k tomuto extrému nedojde, rodina většinou nevidí, že se sama propadá a že jsou ohroženy jejich vlastní finanční nároky, což se nejvíce dotýká dětí. Toto je již fáze, kdy rodina cítí, že je potřeba problém řešit. Do té doby stále dává na jeho slova a sliby, že to zvládne sám bez pomoci odborníků. To se ve většině případů nevyplní.

Závislý člověk si svůj problém neuvědomuje, a proto není ani šance, aby sám navštívil ambulantní poradnu, nebo odborníka. Jelikož si problém nepřizná, nevidí ani důvod, proč pomoc vyhledat, nebo se jít léčit.

Pokud chce rodina závislost svého člena řešit, dostane se jí, bohužel, jen rady, že musí dotyčného přesvědčit, aby se šel léčit. Jenže závislý na tato slova neslyší a nepřiznává si svůj problém. Pokud se rodině nepodaří závislého k léčbě přimět, je jim zpravidla doporučeno, aby ho přestala podporovat. Toto je v 99% rodinou odmítáno. V této fází většinou závislý rodině vyhrožuje, sprostě nadává, je vulgární, kope do dveří a podobně. Taková agresivita může vystoupat až do krajností.

I když jsou dotyční v alkoholovém, či jiném deliriu, jsou nadále svéprávní a zodpovědní za své činy. Nedobrovolná pomoc může nastoupit až ve chvíli, kdy dotyčný bezprostředně ohrožuje sebe, nebo okolí na životě.

Rodinám, jejichž člen propadl závislosti, můžeme na MěÚ Chrudim pomoci, a to doprovázením. To znamená pomáháním s řešením dennodenní situace, která vyplývá ze společného soužití s alkoholikem, či jinak závislým člověkem. A to proto, že jsme jediní, kterým je rodina schopná se svěřit. V soukromém životě se stydí a zakopávají problém pod koberec. Naše práce spočívá v tom, abychom člověka dokázali podpořit v jeho jednání vůči závislému jedinci a oni se nebáli ve chvíli ohrožení života přivolat pomoc.

Když děti vyrůstají v rodině alkoholika, dochází pak většinou ke dvěma možnostem. Dospělé dítě má pak vůči alkoholu a lidem, co jej požívají averzi, nebo naopak má s alkoholem samo problém a může jít ve šlépějích svého nejbližšího.

Radka Pochobradská, preventistka MěÚ Chrudim