Proto nabízíme dva názory na tuto problematiku, a to prostřednictvím rozhovoru s vedoucí oddělení sociální prevence Radkou Pochobradskou, která komentuje osud jednoho z chrudimských bezdomovců, a poté i s bezdomovcem samotným.

Starostlivá rodina

Původním opatrovníkem zmíněného klienta byla rodina, která se neztotožnila se způsobem jeho života. Snažili se mu pomoci, starali se o něj, chodili se radit s odborníky, ale situace byla pro ně již neúnosná.

Dejme nyní slovo Radce Pochobradské: 

Brzy vznikly další problémy, a to agresivita, vyhrožování, zadlužování, nedostatečná hygiena, která přesahovala únosnou míru.

Při svých alkoholových taženích muž přespával, kde se dalo. Utratil tak veškerý svůj pravidelný měsíční příjem a pak se ve zbídačeném stavu vracel zpět. Většinou byl okradený a bez dokladů. Rodina jej vždy dala do pořádku, živila ho a pomáhala mu při vyřizování všech záležitostí.

Situace vyvrcholila natolik, že byla zavolána policie a v tuto chvíli rodina požádala o změnu opatrovníka a ukončila s ním veškerý kontakt.

Nevyprané šaty

Klient pobírá invalidní důchod, který by mu zajistil důstojný život. Začínal v noclehárně, kde se mohl za 30 korun na noc vyspat, osprchovat se, vyprat si prádlo a pobývat zdarma v denním centru, kde je k dispozici vybavená kuchyňka.

Chvíli to fungovalo, ale bohužel pro neshody s ostatními odešel a žil na ulici. Před zimou si z nabízených komerčních ubytoven sám zvolil jednu, kde žil několik měsíců a pobyt ukončil, přestože ho měl ještě předplacený.

V té době vládlo ještě zimní počasí a někteří občané vyslovili obavu o jeho zdraví. Žádali nás, abychom mu pomohli, protože jim muže bylo líto, že musí spát na ulici. Někteří si ho dokonce brali domů, nosili mu oblečení a teplé jídlo.

Trpělivě jsme všem vysvětlovali, že zrovna tento pán má finance na zaplacení a nemusí budit dojem chudáka, který nemá kam jít, co jíst a kde složit hlavu. Oblečení, které mu veřejnost dává, použije jednorázově. Po zašpinění ho vyhazuje, přesto, že má možnost si je vyprat na noclehárně. Tato služba je poskytována i lidem, kteří na noclehárně nepřebývají.

Realitu nevidí

V současné době muž jakoukoli nabídku na ubytování odmítá, protože nemá zájem o dodržování pravidel, která jsou v těchto zařízeních daná.

Veřejnost poukazuje na jeho viditelnou zanedbanost, na níž i přes každodenní snahu opatrovnice nereaguje a v těchto případech sahá až k agresivitě. Svým zjevem a zápachem už obtěžuje občany v obchodech, na úřadech, v čekárnách u lékaře atd.

Finanční prostředky mu musí být přidělovány po menších částkách tak, aby mu peníze vystačily na celý měsíc. Pravidelně se mu dostává informací o možnostech, které ve své situaci má, které však tvrdošíjně odmítá.

Na ulici zůstane

S názory veřejnosti se klient neztotožňuje, realitu si nepřipouští. Jeho životní návyky jsou v něm tak hluboce zakořeněné, že naděje na jakoukoli změnu je velmi nereálná. Přestože je jeho způsob života pro většinovou společnost těžko akceptovatelný, on sám nemá potřebu změny.

Z uvedeného rozhovoru může čtenář nabýt dojmu, že není dotyčný se svým životem na ulici spokojený, ale zkušenost opatrovníka je zcela opačná.

Rozhovor s chrudimským bezdomovcem

Jak jste se ocitl na ulici?

Přišel jsem do rodiny a opatrovala mě manželka mého otce. Něco se jí na mě nelíbilo, tak na mě zavolala polici a ta mě vyvedla. Jsem na ulici už čtyři roky.

Kde tedy přespáváte?

Chvíli jsem žil na ubytovně, ale tam byli lidé různé povahy, kteří střídají jednu ubytovnu za druhou. Mně prostě nesednou, jsem takový usedlejší. Také tam byli spolubydlící, kteří si si rádi půjčovali, ale pak nevraceli.

Jak trávíte svůj den?

Procházím se s taškami a chodím za opatrovnicí. Dostávám příděly, někdy dvě stovky na tři dny. Je to špatný život hlavně v zimě, ale na to si teď nejde stěžovat, protože už je teplo. Člověk se s tím musí vypořádat, ale to ubytování není tak kvalitní, jak by mělo být.

Co vám na ubytovnách chybí?

Není tam soukromí a jsou tam cizí lidi. Ubytovny slouží spíš pro zaměstnance podniků, které tam přespávají. Jsou to dobré ubytovny, ale člověk se s tím musí vypořádat svým způsobem. Radši ráno odejdu pryč a večer se vrátím.

V azylových domech vám nevyhovovala pravidla?

Pravidla tam mají dobrá, dá se tam dýchat, vyspíte se a ráno musíte ubytovnu opustit. Lze tam vařit a tak. Není tam žádné utiskování.

Nemáte chuť najít si vlastní bydlení a práci?

Já nemůžu. Mám částečný důchod, protože jsem po havárce, a tak mě nikde nechtějí vzít. Zkoušel jsem to v různých chráněných dílnách, ale nikde mě nepřijali. Viděli, že pajdám na jednu nohu a to bylo všechno.

Přijímají vás občané kladně nebo vás volají policii?

Přebýval jsem na různých místech, odkud jsem nakonec musel odejít za asistence policie. Stává se mi to, že jsem byl viděný na různých místech špinavý a neumytý.

Jak řešíte hygienu?

Koupu se v azylovém domě, skoro každý den.

Vyhovuje vám ten život?

Mě to nevyhovuje. Mít bydlení, tak je to něco jiného. Na ulici si sice můžu dělat, co chci, ale není to správný život. Musím se podřizovat sociálním věcem. Bezdomovectví není žádný život. Pokud by byla možnost najít si nějaký byt, bylo by to fajn. Člověk ale takhle musí nějak vyjít.

Takže kdyby vám nabídli byt, přijal byste jej?

Já teď nic nemůžu. Jsem trochu ve finančním zadlužení a tak to nejde. Dříve, když jsem ještě dělal, jsem si kupoval jisté věci, které se teď ještě nepodařilo splatit. Nemám ani zaplacený starý nájem na bytě.

LUKÁŠ VANÍČEK