Hodláte vysokou politiku opustit úplně? Pokud ano, čím se budete zabývat? Napíšete paměti?
Ano, úplně. Nebo snad myslíte, že by v politice měli lidé zůstávat až do smrti? Paměti nenapíši, zato jsem vydal několik knih, všechny o tom, co se v naší zemi dělo za posledních dvaadvacet let, a jak to souviselo s našimi moderními dějinami. Jedna je přímo vylíčením událostí po listopadu 1989. Její druhý díl snad už brzy dokončím. Jmenuje se jednoduše Devětaosmdesátý a vyšla v nakladatelství Academia před třemi lety. Umístila se velmi dobře v anketě Lidových novin. Někdo by ji jistě mohl označit za „paměti", ale pojal jsem ji také jako zamyšlení historika a trochu i politologa, takže jsou tam úvahy, které se do pamětí zpravidla nedávají. Velmi osobní ovšem kniha je. V podtitulu má i „Krédo", čili vlastně vyznání. Takže na zařazení do škatulek mohou být různé názory. Podat zprávu o tom, u čeho jsem byl a za co nesu spoluodpovědnost, pokládám přímo za svoji povinnost. A přitom ovšem nelhat, nevymýšlet si. Přiznat i chyby.
Fungování Senátu je od roku 1996 přímo spojeno s vaším jménem. Hraje horní komora důstojně svou ústavní roli?
Několikrát se choval více stranicky, než mu sluší. Sněmovna je kolbištěm stranických zájmů a dobře tak. Senát by však měl stranické vášně korigovat, mírnit, uhlazovat hrany. A kdy konkrétně svoji roli hrál špatně? Třeba když v době opoziční smlouvy schválil reformu volebního systému z poměrného na téměř většinový, kterou pak musel Ústavní soud z větší části zrušit. Dále když schválil zkrácení volebního období sněmovny, což musel Ústavní soud rovněž zrušit. A podle mého názoru i naposledy, kdy schválil změnu ústavy, pokud jde o způsob volby prezidenta. Posílil mandát prezidenta, nikoli však jeho pravomoci, což může vést k mimořádně prudkýma ústavně neřešitelným konfliktům mezi prezidentem a vládou. Copak nestačí škody, které způsobuje vládě i parlamentu „slabý" a jen nepřímo zvolený, a to ještě se skandály spojený prezident Klaus? Jak by se choval, kdyby ho zvolilo třeba 65 procent voličů? A premiérovu stranu třeba jen 23 procent voličů? Senát splnil důstojně svoji úlohu v tom, že s prezidentem republiky spoluvytvořil velmi kvalitní Ústavní soud, vlastně už dva. K němu se pak mohl, prostřednictvím nejméně sedmnácti senátorů, obrátit, když sám něco zpackal. A to fungovalo: soud to většinou opravil, zrušil.
Je česká společnost vůbec připravena vybrat si svého prezidenta? Jste přímé volbě nakloněn?
Společnost je vždycky zralá, proč by nebyla? Jen by neměla volit ve stavu přílišného rozčilení. To pak může zvolit nějakého diktátora, který to vezme „pevně do ruky". Nezralý se podle mého názoru ukázal být parlament, a to z důvodů, které jsem vysvětlil výše. Byl jsem proti přímé volbě bez dalších úprav pravomocí hlavy státu. Proto se zatím ani nikterak nezamýšlím nad tím, kdo by mohl být dobrým prezidentem. Budeme se všichni ještě divit, kolik jmen se vynoří! A budeme se možná modlit, abychom některého z nich nezvolili. Ale nepanikařím: dvoukolová volba by nějakého přepjatce, třeba rasistu nebo nacionalistu, v poslední chvíli nejspíše vyhodila z lodi.
Dlouhá léta jste senátorem obvodu číslo 44. Jde o dělený chrudimsko -havlíčkobrodský obvod. Nepovažujete toto dělení, obecně, za jistý handicap?
Nepovažuji, protože, jak jsem již vyložil, Senát není komorou krajů ani regionů. Když pomineme zmíněnou již starost o ústavu a zahraniční politiku, pak je Senát ještě také něčím, co nepřesně označuji za „vyvedení problémů komunální politiky na celostátní úroveň". A pak je jedno, jestli jde o problémy obecních úřadů v rovinách k Pardubicím nebo v Železných horách. Pro mne jako pro senátora byla a je právě tato rozmanitost zajímavá a inspirující. Právo by mělo platit všude stejně, jinak nežijeme v právním státě. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Čím rozmanitější území, tím více vypovídá o kvalitě nebo nedostatcích právního řádu.
Můžete říci, že svůj senátní obvod znáte opravdu dobře? Navštívil jste všechny obce?
Myslím, že ho znám dost dobře. Znám tu hodně lidí, i jejich starosti. V řadě měst, městysů a obcí jsem byl několikrát, i mnohokrát. Ještě je ale několik málo obcí, kde jsem nebyl ani jednou. Nepřihlásili se s žádným problémem, v místním tisku se o nich nepsalo nic, co by mě přimělo jet se za nimi podívat. Prostě mě asi nepotřebovali. Do konce mandátu však seznam obcí navštívených „zkompletuji". Je jich v mém obvodě celkem sto čtyřicet. To ovšem nepočítám místní části obcí a měst!
Můžete uvést důležité úkoly, které na vašeho nástupce v senátním obvodu čekají?
Chrudim i Havlíčkův Brod nutně potřebují silniční obchvaty. Byly už několikrát slíbeny, přivezl jsem na ta kritická místa ministry i další vysoké úředníky. Viděli, uznali, slíbili, a pak nedostali peníze. Já být ministrem dopravy, stavěl bych mnohem více obchvatů než kilometrů předražených dálnic. Dálnice nám řidičům ušetří pár desítek minut, obchvaty však ušetří zdraví a zajistí bezpečnost pro statisíce, miliony. Jenomže rozhodující slovo mají asi stavebníci, a pro ty je dálnice s desítkami sjezdů a nájezdů výhodnější, jednodušší. Kdo si myslí, že „betonářská loby" je nějaký mediální výmysl, mýlí se.
Existuje místo, které jste si v něm oblíbil a kam se v budoucnu budete rád vracet?
Mám to tady hodně rád. Jsou tu místa krajiny, kde bych mohl řídit auto skoro poslepu. To tak bývá: co člověk intimně zná, k tomu spíše přilne. A určitě tu člověk jako já načerpá více optimismu než v Praze. A to se přitom tady lidé nemají po materiální stránce lépe, to tedy opravdu nemají! V Praze jsou nejen politici hodně namyšlení, sebestřední. Blahořečím skoro šestnáct let starému rozhodnutí v Praze nekandidovat. Do posledních voleb jsem šel s heslem: „Ať je tady blaze jako v Praze". To ale bohužel hned tak nebude: podívejte se na nekonečné spory o rozpočtové určení daní. V Evropě není druhý takový stát, kde by se výnosy daní rozdělovaly tak nespravedlivě jako u nás.
Věříte v renesanci křesťansko-demokratického politického proudu u nás? Současné neutěšené politické situaci, se všemi jejími negativními projevy, by asi návrat „klidné síly" prospěl.
Doufám, že si to nemyslíte jen vy! KDU-ČSL po více než devadesáti letech vypadla ze sněmovny, ale ne ze senátu, poté, co ji opustila řada politiků, kteří pak založili TOP 09. Zprvu nás to mrzelo, pak čím dál tím méně a dnes jsme rádi, že jsou pryč. Máme čisté, a podle toho také prázdné ruce, postupně splácíme dluhy a hlavně formulujeme jasné postoje k dnešní situaci. Média si nás pochopitelně moc nevšímají, protože je zajímají konflikty a skandály. Na konflikty musíte být ve sněmovně. Senát je moc klidný, pro média proto nezajímavý, a skandály nemáme, a nikdy už mít nebudeme. Ano, jsme dnes klidná síla, bez přeběhlíků, vypočitatelná a s novým vedením. Spolehlivá strana pro lidi, kteří chodí normálně do práce, živí se vlastní prací, mají děti a žijí v normálních rodinách, anebo dnes už pobírají důchody. Jsme tu pro střední vrstvy, pro lidi odpovědné, kteří mají starost o rodinu, o budoucnost svých dětí. A kteří nemají jinde zastání: pro učitele, lékaře, nejrůznější zaměstnance.
V jednom ze svých rozhovorů jste uvedl, že mladou generaci v ČR čeká „těžký" život. Jste o tom stále přesvědčen?
To jsem opravdu řekl. Vyčítal bych si, kdybych zapíral starosti o budoucnost, které mám. Týkají se nejen nás a myslím si, že je máme snad všichni v našem euroatlantickém civilizačním okruhu. Například pořád nevím, jak dokážeme být „konkurenceschopní" s Číňany či s Indy, když oni naprosto kašlou na jakoukoli sociální politiku a jsou ochotni za láci svých výrobků obětovat životní prostředí. To se jim máme v tomto přizpůsobit? Starosti tu máme všichni, snad kromě těch, kteří nepoctivě zbohatli. Když o tom, co nás či už je čeká, mluvím, chci je přivést k většímu zájmu o politiku nebo aspoň o veřejný život. A zdá se, že studenti se vskutku probouzejí.
Kdybyste se mohl vrátit na počátek 90. let minulého století. Existuje něco, co byste v politice udělal jinak? Například při dělení Československa?
Při dělení státu bych byl trpělivější a velkorysejší, i kdyby mně za to někteří Češi nadávali; teprve když bych vyčerpal opravdu úplně všechny prostředky, přistoupil bych na rozdělení. Já ale u té poslední fáze vyjednávání nebyl. Prohráli jsme, tedy Svobodní demokraté, dříve Občanské hnutí, v červnu 1992 volby a já šel z politiky učit na pražská práva. Že Mečiar chtěl zároveň společný stát a zároveň mezinárodně právní subjektivitu Slovenska, to by mi jako důvod k rozdělení státu věru nestačilo. I když je to samozřejmě neslučitelný požadavek. Ale kde je dneska Mečiar? To byl jen důkaz, že by měl vrátit diplom právníka. To jsou prostě nesmysly. Jeden populistický chaot a demagog neměl mít v rukou osud státu, za který desítky tisíc lidí položilo za obou válek životy.
Co kuponová privatizace?
Nebojte se. Neopomenul bych ji. Kuponová privatizace, jinými slovy absurdní privatizace bez kapitálu, připravená na federální úrovni, měla začít 1. ledna 1992. Moje vláda pozdržela její zahájení až na polovinu května. Aby mohli privatizační projekty připravit a podávat nejen dosavadní vedení podniků, ale i kdokoli zvnějšku. Měli jsme ji za každou cenu pozdržet ještě déle, abychom stačili „udat" více podniků solidním zájemcům, jako byl Volkswagen v případě automobilky Škoda. Udali jsme jich za dobu, kterou jsme měli k dispozici, tedy národní česká vláda, asi šedesát a všechny dodnes prosperují. Na rozdíl od kuponově rozdaných, rozkradených podniků. V tomto mám zcela čistý štít: žádný Soudek, Stehlík, Maroušek a tak dále. Nikoho z těchto lidí, svého času hýčkaných českých „kapitánů průmyslu", jsem se nedotkl ani sebedelším klacíkem. Nevěřil jsem jim, protože jsem nevěřil způsobu, jakým všechno snadno nabyli. Půjčili si od polostátních bank, které měly nakázáno půjčovat, ačkoli musely vědět, že tihle kapitáni nic nevrátí. Připomenu, že tenkrát stál Mercedes o Tatru Kopřivnici, Renault o Karosu Jablonec, Siemens o Škodu Plzeň. Ne, že bychom chtěli prodat všechno, to vůbec ne! Ale chtěli jsme vytvořit takové ostrovy solidnosti, prosperity, úspěchu a z nich by pozitivní energie poctivého úspěchu vyzařovala do tisíců subdodavatelů a vůbec do okolí.
A zrušení starých krajů?
To jsme nesmyslně udělali na nátlak rozčileného veřejného mínění na jaře 1990, že prý se tam zakopaly všechny „staré struktury". S těmi jsme se měli vyrovnat jinak, než zrušením instituce. Tehdy jsme poprvé a naštěstí naposledy podlehli neracionálním tlakům. Pak po krajích byla skoro osm let „díra". Současných 14 krajů, bez okresů, které ovšem v řadě sfér státní správy existují dál, se nejen podle mého, neosvědčilo. Lidé mají k mnoha úřadům dál, ministerstva se nezmenšila, i když mnohé jejich pravomoci přešly právě na kraje. Anebo jsme je tehdy měli zrušit, ale hned se vrátit k zemskému zřízení, jaké tu bylo za první republiky. Tři samosprávné země a „staré" okresy se státní správou. To moje vláda slíbila, ale pak, když se začalo rozpadat Československo, dostali z toho mnozí strach, že prý se pak rozpadne i Česká republika. Mluvilo se o hrozbě dalšího „dualismu". Kompletní sadu návrhů zákonů na zemské uspořádání předsednictvo České národní rady tehdy ani nezařadilo na jednání pléna. To se psal duben 1992. Popravdě řečeno: zbytečně ukřičení „Moravané" v ČNR zemskému zřízení spíše škodili. Vlámávali se do zcela otevřených dveří tak zuřivě, že vyděsili všechny kolem. Opravdu to mohlo vypadat, ale právě jen vypadat! Jako začátek oddělení markrabství od království.
Zapomenout bychom neměli ani na Temelín…
Dostavbu Temelína jsme v české vládě, ale byla nás jen malá menšina, chtěli pozastavit ne z důvodů bezpečnosti, ale proto, že jsme začínali tušit, že nás ČEZ všechny vodí za nos. Tedy pokud jde o cifry konečných nákladů či termíny dokončení stavby. Prostě lhali. Dnes nás nejen vodí za nos, ale vodí si pomalu celý stát na vodítku. Abychom ale neskončili u jednotlivostí, řeknu, že hlavně bych se musel mnohem více věnovat své politické straně. Bez stran to bohužel nejde. Leccos jde bez nich určitě lépe, ale to nejdůležitější, kontrola moci skrze volby, a často nechutný předvolební boj, bez nich nejde. Starost o politickou stranu jsme mnozí na začátku polistopadového vývoje podcenili. Jiní nelenili, budovali stranu a vyhrávali. Nemáme si komu postěžovat. Jen sami sobě, sami na sebe. To je poučení pro ty po nás. Jestli vymyslí něco, co bude místo stran stejně spolehlivě garantovat kontrolu těch u moci, budu jim jako první gratulovat. Myslím si ale, že se toho vynálezu nedožiji. Takových vynálezců a revolucí a krve už bylo.
close
zoom_in
Kdo je Petr Pithart:
Politik, vysokoškolský učitel. Vzděláním právník, narozen 2. ledna 1941 v Kladně. Do veřejného života vstoupil jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. V září 1968 odevzdal legitimaci KSČ, jeden z prvních signatářů Charty 77. Zakladatel Občanského fóra. Předseda české vlády v letech 1990 až 1992. Člen OH, SD, SD – LSNS. V roce 1996 byl na kandidátce KDU–ČSL zvolen senátorem za obvod 44. Členem KDU-ČSL je od března 1999. V současné době je místopředsedou Senátu Parlamentu ČR.
