„Během cesty ke svatebnímu dni se najde jen jediný okamžik, který je zcela v režii budoucího ženicha – tím okamžikem jsou zásnuby. V minulosti se zásnuby skládaly ze dvou kroků, v prvním z nich ženich požádal rodiče své vyvolené o svolení, a pokud souhlasili, druhým krokem bylo veřejné oznámení zasnoubení. Zásnuby byly vlastně poselstvím určeným hlavě „obecenstvu" – příbuzným, známým a především rivalům.

Později nastalo přechodné období, kdy se zásnuby téměř vynechávaly a budoucí manželé se prostě dohodli, že se vezmou. Dnes sice není na zásnuby kladen zásadní důraz, není to nezbytný krok ke svatbě, přesto se pomalu vracejí se vším, co k nim patří.

Rozdíl mezi dnešními a historickými zásnubami je hlavně v přidání jednoho důležitého kroku, dnes naprosto samozřejmého. Jde o vyjevení záměru – tedy té části, kdy muž žádá o ruku svou vyvolenou. Některé slečny dnes zásnubám přikládají tak velký význam, že trvají na tom, že se nevdají, pokud muž nepřinese přesně ten správný prsten přesně tím správným způsobem, jsem si ale téměř jistá, že až na to přijde, nebude ta správnost pro ně tak důležitá, jak si teď myslí.

Oznámení nebo sociální sítě

V ostatních ohledech zůstávají hodně podobné, souhlas rodičů s vaší volbou sice není nezbytný, ale jistě se shodneme, že jejich nesouhlas nikoho nepotěší. Písemné ohlášení v novinách, či rozesílání zásnubních oznámení dnes plně nahrazují sociální sítě. I když nejbližším příbuzným je vhodné tuto novinku oznámit osobně, nejlépe ještě dříve než ji sdělíte celému světu. Minimálně rodiče a babičky byste určitě měli navštívit a sdělit jim to z očí do očí.

Ale to trochu předbíhám, jak jsem řekla, první část zásnub je čistě v režii muže. Co tedy takový muž potřebuje vyřešit? Samozřejmě existuje možnost naprosto spontánního zasnoubení. Přijde chvíle, kdy si uvědomíte, že bez své vyvolené nemůžete žít, a naprosto bez přípravy, bez prstenu a nachystané atmosféry prostě položíte tu otázku a budete doufat, že odpověď je „ANO". Většina mužů se však na tuto chvíli připravuje dopředu.

Potřebujete prsten…

První věcí, kterou budete vybírat, bude nejspíš prsten. Podle nepsaných zásnubních pravidel by měl mít hodnotu zhruba trojnásobku průměrného měsíčního platu daného muže. Možná vám situaci ulehčí rodinný šperk, předávaný z generace na generaci. Jedinou nevýhodou v této situaci je to, že nemůžete vybrat jinou velikost stejného prstenu a ne všechny jdou velikostně upravit. Takovéto předávání šperků, ale není u nás příliš typické, proto obvykle musí muž vyrazit do klenotnictví pořídit nový prsten.

Naprosto zásadní je zjistit velikost. Možností je několik – můžete změřit vaší vyvolené ve spánku obvod prstu. Můžete si z její šperkovnice vypůjčit prsten, o kterém víte, že ho nosí na levém prsteníčku, a nechat si ho v klenotnictví změřit. Můžete navést kamarádku své přítelkyně, aby velikost zjistila za vás. Můžete vzít svoji slečnu do klenotnictví pod nějakou záminkou (stejně určitě kouká do jejich výloh, když jdete okolo) a pozorovat, co si zkouší, a nebo se na velikost můžete prostě zeptat, ale nejspíš tím neutajíte svůj záměr.

Když máte velikost, zbývá už jen vybrat konkrétní prsten. Samozřejmě existují určitá pravidla, jaké prsteny se hodí na menší ruce, na štíhlé prsty, jaké se hodí na větší ruce apod., pro většinu mužů, ale bývá snazší buď pozorovat, na které prsteny ať už na ruce nějaké známé, ve výloze, na obrázku nebo ve filmu jejich slečna nějak reaguje – ženy se svými názory na cizí zásnubní prsteny obvykle netají. Když budete úplně v koncích, požádejte o pomoc nějakou svoji kamarádku, nebo kamarádku vaší přítelkyně, jistě vám ráda s výběrem pomůže.

… a příležitost

Prsten máme a teď už zbývá jen vymyslet tu správnou příležitost. Nemám sice k dispozici žádnou oficiální statistiku, ale podle vyprávění mých nevěst tou příležitostí nejvíce bývá společná dovolená nebo slavnostní večeře.

V případě dovolené jde jak o „běžnou" dovolenou, kde jakoby náhodou dojde k žádosti o ruku, tak i o dovolenou naplánovanou jen pro tuto příležitost. Stále vede víkend v Paříži, o kterém dotyčná obvykle příliš dopředu neví – on totiž není nenápadný a slečně to rychle dojde.

V případě večeře je možností několik. Můžete po večeři prostě pokleknout s krabičkou v ruce, prsten se může objevit ve sklenici šampaňského na přípitek nebo být naaranžován například na dezertu, případně, ho číšník přinese na podnosu místo některého z chodů, ve většině restaurací rádi vyjdou vstříc vašim přáním.

„Vezmeš si mě?"

Nejste příliš extrovertní typ a toužíte spíše po klidu než po obecenstvu? Vezměte svoji vyvolenou na výlet (pánové pozor, ne že ji utaháte třicetikilometrovým pochodem, jen proto, že pak nebude mít sílu utéct). Pokud máte nějaké společné oblíbené místo, zvolte to, nebo může jít o místo, které jste vždy chtěli navštívit. Můžete klidně využít i nějaký váš společný rituál, ozvláštnit tradiční nedělní snídani do postele nebo obvyklou víkendovou procházku. Má vaše slečna oblíbený romantický film, klidně zrekonstruuje žádost o ruku, která se v něm objeví.

Vymyslet se dá téměř cokoli, i když zase není úplně vhodné to příliš překombinovat. Když se v plánování „ztratíte", na chvíli se zastavte a zamyslete se, proč to vlastně děláte. Teď sice trochu podkopu důležitost všech předchozích příprav, ale věřte mi, že na odpovědi na otázku: „Vezmeš si mě?", nakonec nic nezmění to, jestli ji položíte doma v obýváku, v restauraci, na kopci za městem, na pláži nebo uprostřed Paříže.

Stejně tak o odpovědi nerozhoduje to, jestli v krabičce bude platinový prsten s půlkilovým diamantem nebo prstýnek z pouti. Nakonec je to vždy jen o vás dvou."