Vojenské operace skončily, a domů se tak mohli vrátit i totálně nasazení, kteří byli posílání do tehdejší Říše, aby tam mnohdy v otrockých podmínkách pracovali.

Preciznost nadevše

Josef Křepelka zažil totální nasazení.„Přišel příkaz z pracovního úřadu a muselo se jet," vzpomíná Josef Křepelka (vpravo na snímku), který byl totálně nasazený v Mnichově roku 1944. Jako vyučený zámečník byl přidělený do továrny BMW na výrobu leteckých motorů.

„Každý jsme dostali parťáka, který nás hlídal, abychom výrobky nesabotovali. Na Němcích mě překvapila jejich preciznost. I když jsme věděli, že letadlo s naším motorem vydrží v boji nějakých 230 hodin, vše muselo být maximálně přesné a dokonalé. Když se třeba z chladícího žebra motoru ulomil i malý kousíček, všechno šlo do šrotu," říká Josef Křepelka.

Během pobytu v Říši se zámečník z Radimi přímo setkal s válečným běsněním. „Za nějaký čas nám vybombardovali lágry, tak jsme neměli kde spát. Naložili nás na auto, vozili po městě a pak uložili pod školu do sklepa. Spali jsme tam na holém betonu. Každé ráno nás nakládali a vozili do fabriky a vždy po práci zase zpět. Bylo to nekonečné, tak jsme utíkali," vysvětluje Josef Křepelka.

Marné útěky

Školu sice hlídali, ale kdo byl štíhlý, mohl se protáhnout světlíkem. První útěk se však Josefu Křepelkovi nezdařil. Ze školy utekli čtyři a jelikož bylo mnichovské nádraží dobře hlídané, vyrazili za svobodou pěšky. Šli po dvojicích, abych nebyli nápadní. Společník Josefa Křepelky však rychle ztrácel síly.

„Sedl jsem si na příkop a čekal, až mě kamarád dojde. Říkal jsem mu, že už nikam nemůže a že kluky před námi už stejně nevidím. Tak jsme si hodili desetifenikem a vrátili se zpátky do školy. Kluky, co šli před námi, chytla policie. Už jsme je nikdy neviděli," doplňuje pamětník první pokus cesty za svobodou. 

Za svobodou

Podruhé se už útěk zdařil. Josef Křepelka nasedl na vlak, ale nejel přímo na Prahu. Vyrazil nejprve na Linec a pak dál směrem k hranicím. Na sobě měl jen nepromokavý plášť, po kapsách fasované cigarety, které coby nekuřák schraňoval na případné úplatky a peníze si strčil do boty.

„Přecházeli jsme hranice tam, kde pramení řeka Malše. Bylo tam bahnisko a jak jsem se plazil borůvčím, cigarety jsem poztrácel a peníze se nám promočily. Byl to ale neskutečný pocit, když jsme přešli hranici a začali na nás lidé mluvit česky," dodává pamětník. Josef Křepelka se domů nakonec dostal a do Říše se už nevrátil.

Tomu, kdo měl odejít pracovat do Říše, dorazil domů nejprve velice stručný výměr přikázání. Na něm byly uvedeny základní údaje a kam se má dotyčný dostavit.

Bohužel v kolonce „do kdy" bývalo většinou německé Kriegedauer – po dobu trvání války. Kdo ale přikázání neuposlechl, tak mohl být potrestán pokutou až ve výši 10 000 korun, měsícem žaláře nebo oběma těmito tresty zároveň.

Lidem se pracovat pro nepřítele moc nechtělo, a tak úředníci hodně pokutovali.

Úřednický lov

„Karel Hajný ze Rváčova neuposlechl příkazu Úřadu práce v Pardubicích, aby se dostavil do práce v Říši, čímž se dopustil přestupku, za který byl pokutován třemi sty korunami ve prospěch protektorátní pokladny," informuje vedení pobočka Úřadu práce v Chrudimi dne 30. září 1941.

Podobných příběhů se během válečných let odehrály stovky. Například Jaroslav Žemlička z Bystřice odjel na podzim roku 1941 z Říše, kde byl zaměstnán, ale zpět se již nevrátil. Okamžitě se dostal do hledáčku úřadů.

Na svou obranu uprchlík uvedl, že se musí starat o rodinu, která sama nestačí na hospodářství. Navzdory podrobnému výčtu rodinných útrap byl úřad neoblomný.
„Hospodářství pouze o dvou korcích pole nestačí na výživu vícečlenné rodiny bez jiného výdělku a takové malé hospodářství nepotřebuje stálou mužskou pracovní silu, takže kdyby byl Jaroslav Žemlička doma, musel by stejně docházeti do zaměstnání za výdělkem," analyzovali chrudimští úředníci situaci Jaroslava Žemličky.

Jak ale uvádí zpráva z Velitelství četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, tak byl uprchlík zproštěn povinnosti vrátit se za prací do Říše s výstrahou, že již nikdy nebude tam přijat do práce.

LUKÁŠ VANÍČEK