Hlavy bývalého československého státu se do Ležáků příliš nehrnuly, středem jejich zájmu byly více viditelné a propagované Lidice. A tak se z účasti na pietním shromáždění jeden po druhém omlouvali. Tuto sérii zahájil Edvard Beneš zvolený prezidentem v roce 1946, v "tradici" pokračovali Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. Zrušil ji až v roce 1970 Ludvík Svoboda, který na shromáždění pronesl projev. Gustáv Husák si ale do Ležáků za dobu svého čtrnáctiletého prezidentského období cestu nenašel.

Poselství Edvarda BenešeZdroj: Jarmila Doležalová mladšíLežáky byly v éře Československa vždycky ve stínu Lidic a vzpomínka na vyvražděné kamenické rodiny se zvrtla v komunistickou propagandu. "Jezdily jsme tam jako děti povinně, pokud možno v pionýrských krojích. Zněly tam budovatelské písně a ke koupi byly banány nebo pomeranče. To tam přilákalo spoustu lidí. Ale osud Ležáků nám nikdo nepřiblížil, začínala jsem se o tuto tragédii zajímat až jako dospělá," říká dnes sedmapadesátiletá Chrudimačka Eva.

Nový kříž připomíná mučednickou smrt lidí z Ležáků
FOTO: Nový kříž připomíná mučednickou smrt lidí z Ležáků

Zlom nastal po roce 1989. Prezident Václav Havel do Ležáků přijel v roce 1992. "Jako tehdejší zastupitel jsem měl u příjezdu k památníku jakousi pořadatelskou službu. Vzpomínám si, jak tady běhali členové prezidentské ochranky. Václav Havel ale nepobyl dlouho, asi po půlhodině odjel. Projev nepronesl," říká starosta Miřetic Jaroslav Chour.

Novinová informace o návštěvě Václava HavlaZdroj: Jarmila Doležalová mladší

Havlův nástupce Václav Klaus je jako prezident v Ležákách rekordmanem. Ukázal se tam v letech 2005, 2010 a naposledy 2012, kdy uplynulo 70. výročí vypálení obce. „Byl to kolektivní trest a promyšlený čin," řekl hned v úvodu svého projevu prezident. Dodal, že ubývá všeobecně porozumění tomu, o co tehdy šlo, jaké byly příčiny a důsledky. „Není to jen naše chyba. Léta se po nás chce, abychom kvůli sbratřování na hrůzy války zapomněli. Abychom se cítili stejnými viníky jako ti, kteří mají Ležáky a Lidice na svědomí," zdůraznil Klaus.

Pietní akt k 78. výročí vyhlazení osady Ležáky
Ležáky 2020: Kvůli koroně bez veřejnosti a s o to větší pietou

Miloš Zeman zavítal do Památníku Ležáky o dva roky později, a to v roce 2014. "Na území Ležáků bych chtěl připomenout, že za svobodu se musí bojovat a že svoboda vyžaduje odvahu zemřít v boji, než se nechat vyhladit a než uvěřit falešným slibům těch, kdo po dobu války potřebovali, aby tento národ pro ně pracoval, ale po vítězné válce ho chtěli poslat na smrt," pronesl tehdy Zeman, který už za uplynulých sedm let pietní území nenavštívil.

Vloni se kvůli koronavirové epidemii vzpomínka na vypálenou obec uskutečnila v komorní, a o to působivější atmosféře. Oficiální vzpomínka za účasti zástupců politické scény se konala dopoledne, pro individuální návštěvy veřejnosti pak byl vyhrazen zbytek dne. Lidem se komorní ráz velmi líbil. "Přišli ti, kteří to chtěli, cítili to v sobě. Nebyli zde lidé, kteří se chtěli do dopoledního programu dostat jen proto, aby byli viděni," zdůraznil ředitel Památníku Lidice a Ležáky Eduard Stehlík. Dodal, že tlak takzvaných celebrit byl značný a nechyběly ani výhrůžky a nadávky.

Lidé vzpomněli na obyvatele vypálených Ležáků
Lidé vzpomněli na obyvatele vypálených Ležáků

Celý projev Miloše Zemana v roce 2014:

22. června 2014

Vážení účastníci pietního shromáždění,

dovolte mi, abych svoje vystoupení započal poněkud netradičním způsobem, a sice citací projevu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, neveřejného projevu podotýkám, z podzimu 1941 v Praze: „Po vítězné válce tento český ksindl tady konec konců v tomto prostoru nemá co dělat. Češi budou roztříděni do čtyř skupin – první, která je rasově vyhovující a správného smýšlení bude poněmčena, druhá, která je rasově vyhovující a nesprávného smýšlení bude postřílena, protože právě ti jsou ti nejnebezpečnější, třetí, rasově nevyhovující a nesprávného smýšlení budou posláni do koncentračních táborů na Sibiři a konečně čtvrtá, rasově nevyhovující, ale správného smýšlení bude dělat dozorce v těchto koncentračních táborech.“

Je to ironie dějin, že se kolaborantům, kteří nemohli do třetího kolena prokázat své árijské předky, nabízel jako vrchol kariéry post dozorce v sibiřských koncentrácích. V té době, na podzim 1941, se opravdu zdálo, že Německo ve válce zvítězí a v takovém případě našemu národu, podle tohoto citátu druhého nejmocnějšího muže říše, hrozila genocida a i Češi si měli prožit svůj holokaust. Jestliže k tomu nedošlo, je to zásluha milionů mužů a žen, kteří bojovali po celém světě na všech frontách druhé světové války. Ale i když každodenně nasazovali svůj život, jejich situace byla přesto o něco slavnější, než situace těch, kdo bojovali v domácím odboji v obklíčení nepřátel a s téměř úplnou jistotou, že svůj život ztratí.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou vděčnost právě těmto bojovníkům domácího odboje. A na území Ležáků bych chtěl připomenout, že za svobodu se musí bojovat a že svoboda vyžaduje odvahu zemřít v boji, než se nechat vyhladit a než uvěřit falešným slibům těch, kdo po dobu války potřebovali, aby tento národ pro ně pracoval, ale po vítězné válce ho chtěli poslat na smrt. Mezi obyvateli Ležáků bych chtěl ještě zmínit jméno radisty Potůčka, který zahynul při výslechu ve Veselce v Pardubicích a který byl součástí té odbojové skupiny, která se účastnila svým způsobem atentátu právě na Reinharda Heydricha.

Heydrichem jsem začal, Heydrichem skončím: „Vzdávám úctu všem, kdo v tomto boji padli, ať už bojovali přímo nebo pomáhali bojujícím, čest jejich památce.“

Miloš Zeman, prezident České republiky, Ležáky, 22. června 2014