Se svou starší sestrou Jarmilou měla v roce 1942 obrovské štěstí. Nacisti si kvůli „árijské" vizáži obě děvčátka vybrali jako schopná k poněmčení. Všichni ostatní obyvatelé obce včetně dětí šli na smrt. Celou osadu, obývanou kamenickými rodinami, nacisté vypálili. Byla heydrichiáda, Ležáky podlehly masakru dva týdny po Lidicích.

Na 24. červen 1942 si pamatovat nemůžete, bylo vám pouhých patnáct měsíců. Jistě ale víte, co se dělo poté, co jste 
s o dva roky starší sestrou Jarmilou opustily zpustošené Ležáky.
Byly jsme převezeny do dětského tábora v Polsku, kde již byly i lidické děti. Dostala jsem se do rodiny Alscherových – pan Alscher měl na starosti tyto ubytovací kapacity, a protože byli s manželkou Hertou bezdětní, vzali si mě k sobě. Moc jsem se jim prý líbila. Žili v Poznani a chystali se odjet do Anglie. Zřejmě proto, aby zahladili stopy mého původu. Avšak nestihli to a nakonec se Herta Alscherová sama přihlásila 
v Berlíně – po výzvách v rozhlase a tisku. Byl srpen 1946 a já mohla jet vlakem domů. Jela se mnou Marie Šupíková z Lidic. Ona se tam později stala starostkou a na tu cestu dodnes hořce vzpomíná: ve vagonu prý na nás byli nějací lidé zlí, protože se jim nelíbilo, že německé děti jedou do Čech…

Přišla jste vlastně o dvoje rodiče. Ti první byli zabiti nacisty, druzí vás vydali československému státu a vlastní rodině. Viděla jste se někdy ještě s Al-
scherovými?
Ne, nikdy jsem se s nimi už nesetkala. Nevím, co se s nimi dál dělo. Ale moje sestra Jarmila, která žila v rodině Paetlových, se potom setkala se svými pěstouny několikrát. Vrátila se k dědečkovi do Včelákova dřív než já. Viděla jsem ji vlastně poprvé, nepamatovala jsem se na ni. Mluvila jsem jen německy 
a ona už zvládala češtinu. Když si to teď uvědomuji, pro mne jako pětileté dítě bylo vlastně hrozné ocitnout se v neznámém prostředí a ležet 
s „cizí" holkou v posteli. Nerozuměla jsem jí a ona nerozuměla mně.

Jak vlastně ovládáte němčinu?
Nehovořím touto řečí. Němčinu jsem úplně vytěsnila 
z hlavy. Je taková nemalebná, má dlouhá slova. Divím se, že se ji někdo může naučit.

Proč se v socialismu tolik propagovaly vypálené Lidice, a Ležáky zůstaly stranou?
To je jednoduché – anglická radiostanice, kterou tam odbojáři schovávali, se komunistům nehodila do scénáře pietních vzpomínek. Lidice měly blízko k dělnickému Kladnu a podle toho pak propaganda vypadala. Zatímco tam se pořádala pietní vzpomínka, u nás byly cyklistické i hlučné motorkářské závody a zněly projevy o tom, jak se nám všem daří dobře a na kolik procent plníme plán pětiletky. Spousta lidí spíše než na projevy vzpomíná na tehdy podpultové pomeranče, které byly v Ležákách volně k dostání. Takže se logicky zvedla návštěvnost.

Ležácké území je nyní národní kulturní památkou a spadá pod správu příspěvkové organizace Památník Lidice. Zúčastňujete se pietních vzpomínek v areálu?
Ano, každoročně. Jezdím i do Lidic. Pokud mi bude zdraví sloužit, tuto tradici budu dodržovat a ctít.

Sousedíte s vaší sestrou Jarmilou. Který z těchto objektů patřil dědečkovi?
Ani jeden, dědeček bydlel 
o kousek dál. Domy nám postavil stát. Lidé z celého světa tehdy posílali peníze, byli osudem Ležáků velmi dojati. Sestra měla postaveno dřív, na moji rodinu se málem nedostalo. Nakonec všechno dopadlo dobře, ale pokud vím, většina peněz zmizela neznámo kam. Kdo ví, co se tehdy se sbírkou stalo, komu uvízla za nehty.

V OSVĚTIMI. Na snímku dole jeMarie Štulíková, tehdy teprve dvaadvacetiletá maminka sester. Nahoře jsou tváře babiček. Žádná z žen koncentrační tábor nepřežila.Máte shromážděnou spoustu dokumentů o ležácké tragédii. Co je to za ženy ve vězeňském oblečení na fotografii?
To je maminka Marie Šťulíková, babička Františka Pelikánová a babička Růžena Šťulíková. Snímek je z koncentračního tábora z Osvětimi. Babičky zemřely v prosinci 1942, maminka v lednu 1943 – bylo jí dvaadvacet let. Dědeček František Pelikán Buchenwald přežil – u něj 
a strýce Václava jsme potom se sestrou bydlely.

A co váš otec Josef Šťulík? Jeho jméno figuruje v seznamu členů základní odbojářské skupiny, která se scházela ve mlýně vašeho strýce Jindřicha Švandy.
Tatínka zastřelili společně 
s dalšími ležáckými muži na Zámečku v Pardubicích. Víte, byl velký hrdina. Když gestapáci začali zatýkat, utekl a v noci se schoval za hřbitovem ve Včelákově. Nacisti za ním poslali maminku se vzkazem, aby se do 12 hodin hlásil na četnické stanici ve Vrbatově Kostelci. Pokud to prý neudělá, bude vypálena celá vesnice Včelákov. Šel a přihlásil se – životy tolika lidí nechtěl mít na svědomí. To pokládám za velké hrdinství a přála bych si, aby 
o tomto činu lidé více věděli. Možná by k tomu napomohla malá pietní vzpomínka při průvodu, který se na počest četnického strážmistra Karla Kněze koná každoročně ve Vrbatově Kostelci. Tatínek by si ji určitě zasloužil.

Vraťme se do vašeho dětství. Prý si vás vzali pod patronát horníci, je to pravda?
Ano, na pracovníky dolu pojmenovaném Ležáky v Mostě moc ráda vzpomínám. Posílali mi dárky, třeba jízdní kolo a jiné věci, těšila jsem se na prázdniny, až pojedu do jejich rekreačního střediska anebo přímo do Mostu.

Tam byl ale poněkud špinavější vzduch než tady, ve Včelákově.
To mi nevadilo, mně ten zápach nádherně voněl!

Dědička jednoho z pozemků na nynějším pietním území v Ležákách požaduje deset milionů korun za ušlý zisk při plánované těžbě kamene. Údajně zvažuje zákaz přístupu na pozemky…
Podívejte se – mně kdyby nabídli dva miliony, vzala bych je a ani nemukla. Těch deset milionů je moc, kámen tam prý kvalitní není. Věřím, že pietní akt u příležitosti 
70. výročí ležácké tragédie nic takového, jako je blokáda přístupu k muzeu, nenaruší.

Se sestrou Jarmilou jste obě ovdověly, prožíváte klidné časy důchodového věku. Co vás baví?
Zajímám se o hodně věcí, baví mě domácnost, ráda chodím na procházky s pejskem, užívám si vnoučat. Jsem spokojená. Víte, kdysi prý navštívila Švandův mlýn cikánka a žádala o nocleh. Byla odmítnuta, a tak proklela celý náš rod na dlouhých sto let. No a vidíte – sedmdesát roků je za námi, tak už to máme za pár…

Ležáky

Poslední vrah z Ležáků zemřel v roce 2007

Poslední z pachatelů masakru obyvatel Ležáků Heinz Barth zemřel teprve před pěti lety. 
V létě roku 1942 se dobrovolně přihlásil do popravčích čet, které na Ležácké střílely. Byl dopaden v roce 1981 ve východním Německu. Jeho syn se totiž v té době hlásil k pohraniční stráži, která sloužila na hranicích se západním Německem, a během lustrace vyšlo najevo, že jeho otec byl v nepřítomnosti soudem v Bordeaux v padesátých letech odsouzen k trestu smrti za spoluúčast na vyvraždění obyvatel francouzské vesnice Oradour-sur-Glane v roce 1944. Soud 
v Berlíně ho pak odsoudil i za podíl na ležáckých vraždách na doživotí. Barth byl po zkrácení trestu propuštěn v roce 1997 a 
v roce 2007 zemřel.