Osobnost křesťanství, emigrant a kněz jezuita Tomáš Špidlík, k tomu jednou napsal text, který započal poučnou pohádkou o tom, jak Bůh vystrojil hostinu a pozval k ní všechny ctnosti. Ty se srdečně bavily mezi sebou. Jenom u konce stolu seděly dvě dámy, které se, jak se zdálo, mezi sebou neznaly. Hostitel Bůh k nim proto přišel, aby je navzájem představil. Uklonil se jedné a řekl: „To je paní Dobročinnost.“ Pak se uklonil druhé: „To je paní Vděčnost.“ Obě dámy se líbezně usmály a podaly si ruce. Už tak dávno se toužily poznat, ale od stvoření světa se spolu dosud nikdy nepotkaly. Přisvojme si sdělení této pohádky jako myšlenku pro náš každodenní život.

Kdo by ale nevěděl, že tu jeden dobře známý pocit vděčnosti vlastně existuje? Nejde jej pominout. Můžeme jej docela zřetelně vnímat u těch, kteří přišli, aby spatřili betlémské děťátko zavinuté do plenek a položené v jeslích. Jsou to na prvním místě oba jeho rodiče, svatá rodina, jež nad narozením Božího Syna Ježíše vyzařovala hlubokou vděčnost, která se posléze rozšířila na všechno a na všechny, do celého světa. Jde tu o vděčnost, která je zjevnou ozvěnou milostivého Boha Stvořitele. O milost, která nepochází od nás, ale z hůry. Nemá původ v lidském egu, nýbrž v samotném Bohu, Pánu vesmíru i země. Na Vánoce bychom neměli zapomínat, natož je mít spojené jen s materiálními starostmi. Atmosféra narození Ježíška tkví úplně v něčem jiném. Vánoce jsou o sestoupení Boží lásky mezi nás a o naší upřímné vděčnosti za tento zázrak. V této chvíli se tyto pocity vděčnosti narodily a naplnily ve skutečnost, v něco reálného, v něco možného. V něco, co si máme odnést a čím máme žít celý rok.

Jednou v roce se také scházíme, abychom projevovali vděčnost za to, že máme co do žaludku, že máme kde složit hlavu, že máme zdravé ruce a nohy, že máme zdravý rozum a že máme radost z výsledků své práce. Na podzim se v kostelích a modlitebnách konají bohoslužby Díkůčinění. Ale to, myslím, nestačí.

Řekněme si, co si asi my lidé představujeme pod slovem vděčnost? Je to nějaký užší vztah s druhým, když se dva potkají, když jeden druhému podá pomocnou ruku, nebo ho něčím obdaruje. Žena se stává matkou tím, že zrodila dítě, že je živila, že se o ně stará. Dítě je v pravém slova smyslu dítětem, když to přijímá, když si uvědomuje, že tím vším vznikl úzký vztah s matkou, ale i s otcem. Když se ale žena zřekne dítěte, zranila tím sama sebe ve svém mateřství. Anebo děti, které se nehlásí k rodičům, ty zase popřely svou vlastní rodinu. V takovém případě bychom nejspíš mohli hovořit o nevděčnosti. Svědčí to ale i o tom, že lidé, co jsou lidmi, mají se vděčností, s jejím pojetím a projevováním, problém. Ono je to i v tom, že někdy neumíme od druhého přijímat a často se stává, že máme problém i s tím dávat. Proto tu pak ani na samotnou vděčnost nemůže dojít. Aby se člověk vyvinul jako člověk, musí se stále učit od druhých přijímat a být tu pro druhé. Máme to ale nastaveno bohužel tak, že si myslíme, že se jiným zavazujeme. Jak tedy najít správnou míru? Pomůže nám to řešit křesťanství. To tento praktický problém přenáší na vyšší roveň. Přijímáme od lidí mnoho, vlastně všecko, co patří k životu. Ale současně víme, že to všecko pochází z rukou Pána vesmíru i země, který je zdroj všeho dobrého.

První vděčnost proto patří Bohu Stvořiteli. Jemu jsme zavázáni a podle jeho vůle pak vracíme lidem to, co jsme dostali. Zkušenost potvrzuje, že dovede být vděčný lidem jenom ten, kdo si den ze dne uvědomuje, zač všecko vděčí Bohu. Takový dokáže udělat dobře každému člověku a ví, že je to jeho morální povinnost. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu Stvořiteli, zapomene i na své vlastní rodiče. Ono je ale skutečně těžké být vděčen jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží jen za peníze nebo z povinnosti. Těžko je být osobním v dlouhé řadě, kde se čeká na obsloužení. Avšak pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh ve všem, co dostáváme, může zase vztahy mezi lidmi a naší společnost proměnit a oživit. Proto každý, který se nechá vést Duchem svatým, jak také sám věří, pozvedá mysl díkůčinění k nebi nejen za uplynulý čas obdělávání, orby, setí, sázení, pečování a sklízení, ale zároveň uznává, že veškeré dobro je dar od Boha. Máme u toho také příležitost projevit lítost nad tím, co jsme my lidé mnoha způsoby promrhali a poškodili mrtvými skutky, lhaním a nespravedlnostmi. Všechny drobné i velké urážky života, ony „naše pravdy“ a „naše prázdné postoje bratrství“, které způsobují různé formy lidského, sociálního a ekologického úpadku. Za to všechno, jako křesťané, máme a chceme přijmout svoji odpovědnost před Bohem, před lidstvem a před Stvořením.

Usilujeme o to, aby v našich vztazích převažovala Boží milost – láska odpouštějící a uzdravující. Proto by v nás měla převažovat ona dobrá vděčnost, kterou bychom měli pociťovat ve svých duších, když pomyslíme na všechny lidi otevřeného srdce kolem nás. Spojme se společně v tom, že se pokusíme vyjádřit sympatii a vděčnost vůči všem těm, kdo denně drobnými, ale cennými konkrétními gesty přispívají k našemu blahu, k tomu, že tu máme svůj domov a svoji farnost s kostelem, své přátele, kamarády a sousedy. Vděčnost patří těm, kteří se jakkoli ocitli a žijí v ekonomických těžkostech, ale nelitují se, nestěžují si pořád na něco, dokonce ani nechovají zášť a výčitky, nýbrž denně se snaží jednat tak, aby přispěli ke zlepšení svých životů a životů lidí ve svém okolí. Takové má být naše poděkování. A neomezujme se jen na teď. To, o co tu jde a o co nám má jít je, trvalé, řeklo by se, ustavičné děkování, protože takto se projevuje vděčná evangelní láska k Bohu. Bůh Stvořitel je k nám velkodušný, a my jsme zváni bez ustání děkovat za Jeho dobrodiní, za Jeho slitovnou lásku, za Jeho trpělivost a dobrotu a tak bez přestání žít díkůvzdáním.

Dušan Ehmig, pastor dvakačovický