Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů.

Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme. Všem přispěvatelům děkujeme za to, že se dělíte o své radosti i strasti. Doufáme, že se nám daří pomoci.

Pořád se ptám: Co jsme udělali špatně?

Milá redakce, přiznám se, že je těžké sepsat vlastní příběh, ale já sebrala všechnu odvahu a rozhodla jsem se do Řádků důvěry také napsat.

Vdávala jsem se jako mladá holka. Jak se říká - byla to láska až za hrob. Budoucí manžel byl hodný, toužil po rodině, zařídili jsme si ještě před svatbou malé, ale útulné bydlení a těšili se, jak budeme spolu hospodařit.

Po roce společného soužití se nám narodil syn. Ve škole mu to moc nešlo, byly to pořád nějaké trojky, čtyřky. Já z toho byla nešťastná, ale nikdy za špatné známky na něho nikdo nevztáhl ruku, nevyhrožoval mu. Prostě mu to nešlo, ač jsme se s manželem snažili sebevíc. Syn se ale nakonec vyučil a živí se jako řemeslník, kterých je dneska jako šafránu. Tedy těch spolehlivých a dobrých. A to si troufám tvrdit, že on je.

Ale abych se vrátila zpátky. Po synovi se nám za tři roky narodila dcera. Byla úplně jiná. Velmi, velmi citlivá, hloubavá, pořád nad něčím přemýšlela, dělala si těžkou hlavu i z maličkostí a zdánlivě jednoduchá situace jí připadala téměř neřešitelná. Ve škole jí to šlo. Snad vzpomínám jen na jednu příhodu, která dokonale dokreslí její povahu - ve třetí třídě dostala tuším z matematiky trojku. To byla její první „jiná“ známka než jednička. Byla z toho tak vykolejená, že došla před dveře bytu a nebyla schopná ani zazvonit, jak byla paralyzována pláčem. Nešťastná seděla na prahu a nedokázala pláč zastavit. Otevřela jsem, když jsem slyšela to vzlykání. Dcera mi vyprávěla, co se jí přihodilo. Já se musela trochu pousmát, protože u nás opravdu nebylo zvykem za špatné známky ve škole dítě trestat.

Zvláště po zkušenostech se synem, který jedničku nepřinesl, jak byl rok dlouhý, dcera věděla, že se jí nic nestane. Ale ona to vzala jako naprostou tragédii a nedokázala se z toho dostat. Téměř po hodině vzlykotu a utěšování se uklidnila.

Byla opravdu velmi, velmi citlivá. Píšu v minulém čase. Dcera si totiž jednoho dne vzala život. Dodnes se s tím nedokážu vyrovnat. Dodnes nechápu, proč to vlastně udělala. Dodnes si kladu otázku, co jsme s manželem udělali špatně. Měla to v povaze? Byl to osud? Co ji trápilo?

Měly jsme k sobě dost blízko, svěřovala se mi i se svými pocity - radostnými i tíživými. Nikdy by mě to ani ve špatném snu nenapadlo, že jednou to úzkostné, ale hodné a milé stvoření nebude mezi námi.

Po její smrti se v naší jinak harmonické rodině všechno změnilo. Mě přepadaly stavy úzkosti, byla jsem pořád nemocná. Manžel to neuměl přijmout, začal být i na syna nevrlý a syn vycítil, že situace je více než vážná.

Asi za dva roky jsme se rozvedli a naše rodina se rozpadla. Zůstala jsem se synem, ač s manželem dodnes vycházíme docela dobře.

Nic už nikdy nebude jako dřív. Jsem pořád nemocná, utrápená. Ač už je to tolik let, myslím na dceru každou chvíli a každou chvíli se trápím toutéž otázkou: Proč? Snad jednou dostanu na svou každodenní otázku odpověď. Moc si to přeju, aby i moje duše došla po smrti k smíru…

Lída V.

Samotnou mě na kole jezdit nebaví

Vážená redakce, děkuji za Řádky důvěry, do kterých mohu napsat své přání i já.

Jsem delší dobu rozvedená, a i když jsem se pokoušela o seznámení přes inzerát, nikdy to nevyšlo, většinou šlo o alkohol. Já sama nepiji, jen příležitostně červené víno.

Snad se Řádky důvěry změní na Řádky naděje a odepíše mi muž, který nepije a je nekuřák. Je mi 60 let, měřím 155 cm. Ráda jezdím na kole, ale samotnou mě to moc nebaví. Snad to tentokrát vyjde. Předem děkuji.

Čtenářka z Jaroměřska

Mám všechno, ale je mi smutno

Vážená redakce, zdravím vás všechny a přeji krásný tento rok.

Chtěla bych prostřednictvím Řádků důvěry najít kamaráda, přítele pro hezký vztah. Jsem pět roků vdovou. Je mi 70 let. Měřím 160 cm, vážím 70 kg a mám tmavší vlasy. Mám se dobře, mám všechno, ale je mi smutno.

Bydlím v pěkném domečku na vesnici. Synové bydlí mimo. Mám ráda přírodu, zahrádku a lidičky kolem sebe. Ráda chodím na procházky, ráda jezdím na kole i delší kolečka.

Čtenářka od Vysokého Mýta

CHCETE NAPSAT DO ŘÁDKŮ DŮVĚRY?
Do Řádků důvěry napište vlastní příběh, v němž se podělíte o své starosti, samotu, ale i radosti a úspěchy. Možná právě tak získáte nová přátelství. Své příspěvky s kontakty na vás (adresou a telefonním číslem) i odpovědi na zveřejněné příběhy posílejte na: Hradecký deník, Řádky důvěry, Kladská 17, 500 03 Hradec Králové, nebo na e–mail jan.korbel@denik.cz. Neuveřejňujeme anonymní příspěvky. V případě odpovědi uveďte vzdadu na obálce, komu odpovídáte a datum otištěného příspěvku. Dopisy doručíme.