Dopisy je možné posílat na adresu redakce.

Příběhy z Řádků důvěry můžete číst také na webové adrese www.hradecky.denik.cz/
radkyduvery.

Třeba mi redakce pomůže splnit přání

Děti píší pro splnění svých přání spíše Ježíškovi, ten mi ale ta moje splnit nemůže, proto píšu redakci.

Jmenuji se Lukášek, je mi šest let a bydlím v Hradci Králové. Všichni moji kamarádi mají taťku, mamku, babičku a dědu. Já mám jenom mamku a babičku. Tatínek na mě zapomněl, když mi bylo pět let. Stále jsem čekal, až mi zavolá, nebo až pojedeme spolu lyžovat. Ale on mi nechal jen vzkaz, že už mě nechce vidět, abych na něho zapomněl.

A tak sportuji s mamkou, ale to je holka, tak ji musím nechat vyhrávat. Babička je moc prima, chodí se mnou na karate, když je mamka v práci. Děda mi umřel, než jsem se narodil. To je škoda, protože teď jsem jediný chlap, který na chaloupce něčemu rozumí, ale jsem malý, tak toho moc dělat nemůžu a mamka těm chlapským věcem nerozumí.

Mám ještě babičku a dědu v Trutnově, ale nestojí o mě, asi mě nemají rádi. Často bývám smutný, když mi kamarádi vyprávějí své zážitky. Říkal jsem mamince, že napíšu o babičku a dědu Ježíškovi, ale ona mi řekla, že mi s dopisem pomůže a moje přání mi možná splní redakce.

Tak milá redakce, moc bych si přál, kdybyste mi našli babičku a hlavně toho dědu, kterému bych mohl se vším pomáhat. Byl bych moc rád.

Lukášek, Hradec Králové

Hezké Vánoce všem přátelům

Možnost napsat do Řádků důvěry mě velmi potěšila. Blíží se Vánoce a není mi zrovna do zpěvu. Je to o něco více než rok, co mi odešla moc a moc dobrá přítelkyně.

Zemřela na rakovinu. Ještě dost mladá. Myslím na ni čím dál tím častěji. Hlavně od okamžiku, kdy se mi zdál zvláštní sen. Silně a jasně jsem cítila její přítomnost a přátelství. Zdálo se mi, že jsme se sešly o polední pauze z práce. Byly jsme znovu spolu ve městě, chodily po krámech, povídaly si, probíraly děti i své muže a spoustu dalších věcí. Pak jsem se zarazila a říkala, že musíme honem zpátky do zaměstnání. Ale ona se jen zastavila, mávla rukou někam úplně jinam a odpověděla, že ona už ne. Probudila jsem se s pláčem.

Nejsem sama, mám rodinu a mohla bych být vlastně šťastná (a jsem šťastná), ale vzpomínka na báječnou přítelkyni mě ještě pořád bolí. Vím, že v některých chvílích je se mnou.

Přeji všem lidem hezké Vánoce. Přeji, abychom nezapomínali na ty, kteří měli rádi nás, a které jsme měli rádi my.

Zdena, Pardubice

Nechci si stěžovat ani fňukat

Především bych chtěla podotknout, že si vůbec nechci stěžovat ani fňukat nad životem, který nedopadl podle mých představ. Mohlo totiž být ještě hůře.

To, že jsem se rozvedla, je určitě i moje „zásluha“, ale hlavní důvod byl ten, že se rozplynula vize stárnutí s člověkem, se kterým jsem žila 36 let a měla s ním dvě děti.

Bohužel, posledních deset let společného života už mělo do názvu – vztah – hodně daleko. Žili jsme už jen vedle sebe ve společném bytě a manžel se věnoval pouze svým zájmům, do kterých jsem já rozhodně nespadala. Denně chodil do hospody (ale to i předtím) a jeho chování výrazně změněné alkoholem jsem nedokázala přijmout.

Řekla jsem si, že takhle zestárnout nechci, a požádala jsem o rozvod. Vše proběhlo celkem hladce a nyní žiju ve vlastním bytě, v klidu si užívám důchodu, ale sama.

Velkou oporou je můj vnouček a děti. Rodina snachy mě přijala mezi sebe, a to je velké plus, protože já téměř příbuzné nemám. V jejich početné rodině se při různých příležitostech scházíme a je to moc fajn.

Mám zahradu spíše k rekreaci, a tak v létě grilujeme a popijeme, a je mi líto, že jsem nic takového nemohla zažívat dřív. Manžel totiž neměl rád návštěvy a držel mě stranou od společnosti. A tak si říkám: Nikdy není pozdě, ještě snad pár hezkých roků bude. Stále ale nemám odvahu s někým novým žít, ale přítele s vlastním zázemím, který také hledá nezávislý vztah, bych uvítala.

Je mi téměř 60 let, jsem vitální, moderní babička, středoškolačka, ráda se bavím, mám ráda přírodu, ráda cestuju, nekouřím, jsem společenská a nekonfliktní. Tak bych si i představovala potenciálního přítele.

Věra, jižní Čechy

Od začátku měsíce prosince zveřejňujeme jako Ježíškův deník příběhy dětí, které žijí nebo studují ve speciálních ústavech, domovech či sociálních zařízeních. Zajímají vás jejich životní osudy?

Sledujte naše noviny každé úterý a každý čtvrtek po celý prosinec. Představíme i konkrétní místa, kde děti žijí nebo studují. Zjistíte, co ústavům či domovům chybí, jak jim a hlavně dětem v nich můžeme pomoci.

Přečtete si také, čím se naopak mohou pochlubit a co se daří uskutečnit. Stačí, když budete sledovat Deník. Prozatím jsme představili čtyři příběhy a čtyři domovy.

V úterý 1. prosince jste se mohli dočíst o Pavlíně Fišerové, dívce s Downovým syndromem. Její rodina se s ní přestěhovala z Vrchlabí do Hradce Králové, aby Pavlína mohla navštěvovat speciální základní školu. Ta je pro rodiče mentálně postižených dětí naprosto nenahraditelným pomocníkem. Rodiče sem ráno děti dovezou a odpoledne si je zase odvedou domů. Pavlína se každý den těší na své učitele i spolužáky.

Adresa školy
Speciální základní škola
Hradecká ulice 1231
500 03 Hradec Králové
číslo účtu 4232511/0710
www.specialnihk.cz

Ve čtvrtek 3. prosince jsme vám přiblížili osud dvouletého romského chlapce, který zdánlivě nikomu nechybí. U jiné romské rodiny ho zřejmě „zapomněli“ jeho rodiče. O Petříka a mnoho dalších dětí se starají v Dětském centru Veská. Chcete podobným zařízením pomoci i vy? Pak přidáváme i další kontaktní adresu:

Dětské centrum Veská
Veská 21
533 04 Sezemice
číslo účtu 182–32635561/0100
www.dcveska.euweb.cz

V úterý 8. prosince jsme psali o dvanáctileté Markétě, jejíž maminka zemřela a otec se stal gamblerem. Ona teď žije ve vrchlabském dětském domově. Pokud chcete pomoci:

Dětský domov
Žižkova 497
543 01 Vrchlabí
číslo účtu 1434601/0710

Zatím posledním zveřejněným příběhem jsou osudy dětí z Kojeneckého ústavu ve Svitavách. Spojení je:

Kojenecký ústav a dětský domov
U Kojeneckého ústavu 2
568 02 Svitavy
číslo účtu 13938591/0100