„Začátkem srpna 1914 se všude na nějaký čas zcela zastavila práce, kromě obuvnických továren, které obdržely první velkou zakázku na 30 tisíc párů vojenské obuvi. S obtížemi se sklízelo dozrávající obilí, chyběli nejen hospodáři, ale také koně, které rovněž podléhali mobilizaci. Pošta dochází nepravidelně a noviny, po kterých je největší sháňka, s jednodenním zpožděním. Lidé fascinovaně hledí na železniční tratě, po kterých se neustále přesunují vlaky plné vojska, koní a munice," píše kronikář Sahula.
V září je zformován další pluk a muži odchází do války. Jejich ženy a děti je následovaly až do Vysokého Mýta, aby je od kasáren vyprovodily na nádraží. Jak Sahula poznamenává, u vlaku se odehrávaly velmi teskné scény, kdy si zoufalé manželky lehaly na koleje, aby zabránily odjezdu.

Četníci v akci

Boje se mezitím rozhořely naplno a už během září se zpátky do Čech vrací první transporty raněných a zmrzačených vojáků, které projížděly i přes skutečské nádraží.
„Jedním z prvních raněných byl řezník Linha, postřelený na ruské frontě do nohy. Podařilo se mu z vlaku ve Skutči vystoupit a navštívit svou matku, ale za několik hodin jej četnictvo donutilo opět Skuteč opustit, aby nedošlo při jeho vypravování 'k rozčilování" obyvatelstva'," shrnuje kronikářovy zápisky vedoucí skutečského muzea Libor Aksler.

„Při každém transportu raněných se vydávaly na nádraží členky zdejšího odboru Červeného kříže, aby vojíny podarovaly z potravinových sbírek konaných mezi obyvatelstvem. V krátké době byly lazarety rozeseté po celé zemi plné a lehce ranění jsou propuštěni do domácího ošetřování," stojí dál ve skutečské kronice.

Ve Skutči se tak v říjnu roku 1914 ocitlo pět vojáků, kteří začali vyprávět děsivá svědectví: „V bitvě se odehrávají hrozné věci, hůře ani v pekle není. Vojsko strachem pláče, křižuje se neb déšť kulí a šrapnelů kolem nich seje jen smrt a hrůzu. Při přepadení každý hledí spasit jen sebe, své tělo a duši, proto vše co překáží, odhazuje, pouze ponechává si to, co je nejnutnější – chléb a zbraně. Děla se opouští na místech, není času na jejich záchranu. Artileristé ujíždí s přední částí vozu od kanónu, kuchař ujíždí s kotlem, postřelený se chytá kde koho, ranění naříkají, těžce ranění zoufale křičí. Řev koní proniká každým rámusem a zmatek je všeobecný," zaznamenal Václav Sahula.

Jeho zápisky lze nalézt na výstavě Signum Laudis ve skutečském muzeu.

(lv)