Žádná sněhová kalamita, žádné zavěje. Souhra nešťastných náhod značně zkomplikovala čtvrteční cestu vlakem mezi Pardubicemi a Libercem. Reportér Deníku byl při tom.

Je jedna hodina odpoledne a na královéhradeckém nádraží se schází skupinka šesti studentů zdejší univerzity. Směr? Jizerské hory - lyžařský kurz. Úsměv na tváři mizí hned po té, co sena světelné tabuli objevuje nápis 70 minut zpoždění. Paní v ČD centru s úsměvem sděluje, že vlak, kterým máme jet do Rychnova u Jablonce nad Nisou, ještě ani nevyjel z Pardubic. Máme si prý počkat.

S více než hodinovým zpožděním vlak nakonec do Hradce dorazí. S lyžemi, běžkami a snowboardy vzbuzujeme na nástupišti trochu rozruch, do hor míří ve čtvrtek odpoledne málokdo. Do vlaku se ale nakonec se všemi zavazadly vejdeme. První komplikace přicházejí za Dvorem Králové. „Tady něco smrdí,“ ozývají se spolucestující. A opravdu. Rychlík do Liberce za chvíli zastavuje uprostřed lesa.

Podle průvodčího za dvacet minut, ve skutečnosti asi tak za hodinu, nás do Bílé Třemešné přijede vysvobodit náhradní lokomotiva.

Šibují a šibují…

„Vytáhne nás do Mostku a tam si vystoupíte. Jede za námi další rychlík,“ zní instrukce vlakového personálu. Ve chvíli, kdy vlak zastaví v Mostku, miniaturním nádraží zavaleném sněhem, máme už přes dvě hodiny zpoždění. Je jasné, že na lyžařský a snowboardový kurz v Janově nad Nisou včas nedorazíme. Rychlík ani dál nepokračuje. Mezitím, co železničáři šibují se soupravami vlaků (přijela nás zachránit lokomotiva protějšího rychlíku, který zatím nabral hezkých pár desítek minut zpoždění), je čas zeptat se dalších lidí, kteří zde cestují.

„Jedu do Harrachova. Včera to nešlo kvůli sněhu, dneska už jsem tam měl dávno být. Mám tam dělat kuchaře a opravdu nevím, co tam teďka jí,“ dělí se o své zkušenosti starší pán, který cestuje i se psem. Po delším čekání žádá lidi v okolí, aby se podělili s jeho mazlíčkem alespoň o trochu vody. Misku má vlastní. Nakonec to nevydrží a vrací se zpět rychlíkem směr Pardubice. Když do Mostku v mrazivém počasí dorazí další rychlík, není to úplně bez komplikací. Dveře se sice otevřou a všichni nastoupí, strojvůdce se ale starostlivě zohýbá u předního podvozku.

Když se všichni, poněkud na těsno, vtěsnají, prochází průvodčí. „Asi pro nás přijedou autobusy. Nemáme vzduch,“ sděluje klidně a když se ptám, co tedy chybí předchozímu vlaku, tak s poklidem a úsměvem sdělí: „Ten nemá motor.“ Pod náhradní vlak prý těsně před Mostkem skočila srna, prorazila kompresor a v soupravě chybí vzduch, potřebný například k brzdění. K čemu dalšímu je vzduch potřeba se ukazuje záhy. Přestávají fungovat dveře a ven se dá dostat jen nouzovým otevřením. Jiná paní, sympatická starší dáma, vyjížděla v devět ráno ze Vsetína a chce se dostat do Liberce. Její zoufalost nad zdržením v Mostku snad není třeba popisovat.

Po další více než hodině a půl dorazí na poslední volnou kolej v Mostku už třetí rychlík směr Liberec. Z Hradce vyrážel čtyři hodiny po nás. Nedá se do něj dostat jinak, než nouzovou pákou otevřít dveře na druhé straně porouchané soupravy, která stojí na první koleji. Třetí rychlík už jede celkem v pohodě. A průvodčí, který už ani nechce vidět jízdenky, se nám směje. Hrůzostrašná cesta ještě není u konce.

Pozdě i na potvrzení

Ve třetím vlaku několikrát vypovídají službu pojistky a zhasíná světlo. Po našich problémech, které nakonec skončily na zhruba pěti hodinách zpoždění na stokilometrové trase, už je to však maličkost. Za světla na náš penzion v Janově opravdu nedorazíme. Při vystupování v Rychnově u Jablonce nad Nisou odmítá výpravčí rozměnit drobné do automatu na autobusové jízdenky, nechce ani vydat potvrzení o zpoždění vlaku (264 minut). Přijeli jsme prý už moc pozdě. A pokladní přepážka je zavřená.

Naštěstí městská doprava přes Jablonec nad Nisou jezdí i večer vcelku pravidelně, a tak na místo určení nakonec všichni v pořádku dorážíme. Studená večeře, příchod v deset večer, místo v pět odpoledne, za to všechno může jeden rozbitý motor a jedna zatoulaná srnka. Na tuhle cestu ale asi v životě nezapomenu.