To ale nijak neznamenalo, že by pro nás platila pranostika „svatý František zahání lidi do chýšek". Františka bývá vždy 4. října a v tu dobu zbývalo ještě mnoho práce. Dodělávalo se setí na polích, jezdilo se na zelené krmení pro dobytek, dokončovala se sklizeň brambor a u nás na Vysočině se sklízela krmná řepa. Brambory panečku, to byla fuška. Vyoraly se buďto vyoravačem, měl značku TEK (ani už nevím, co ta zkratka znamená), vyorával po dvou řádcích a nebo koňmi taženým „čertem". Ten bral jen jeden řádek, který rotorem s prstovými rameny rozmetal v pruhu kolem šesti metrů. Těch 200, 300 i víc metráků po hektaru se muselo ručně posbírat do košů a nakládat na přistavené vlečky. Neznám moc tak fyzicky těžkých prací, ale také neznám tak bytostný pocit sepětí člověka s půdou, který jsem vždy při této práci pociťoval. To už dnes nikdo z mladší generace nezná a ani znát nemůže. A když k tomu přidám ohýnky, dým z brambořišť při pálení bramborové natě, tak typické pro říjnová pole, pak to byla opravdová poezie, kterou najdeme i na obrazech mistra Lady a mnoha dalších malířů. Abych byl úplný, tak si také musím vzpomenout na vybírání brambor na tak zvaných záhumenkách, které měli členové tehdejších JZD a na nichž si pěstovali brambory pro potřeby svých rodin. Když použiji terminologii Františka Nepila, tak to byla tenkrát na venkově taková bramborová diplomacie, která se vyznačovala tím, že jsme chodili pomoct vybírat jednotlivým sousedům a oni zase přišli pomoct nám. Podobné a ještě propracovanější to bylo v zimě se zabijačkami, ale o tom později. Brambory byly na Vysočině na podzim vždy tím hlavním, okolo nich se všechno točilo. Vždyť šlo, jak říkala maminka, o živobytí. Na zimu musely být ve sklepě brambory, ve škopku zelí a v dalším v láku naložené maso ze zabijačky.

Říjen byl ale také měsíc, kdy se sklízelo ovoce. Dříve bylo na venkově velké množství ovocných stromů, nesrovnatelně víc než je to dnes. Kolem vesnic byly ovocné sady, pole a polní cesty lemovaly aleje ovocných stromů a pěší poutník měl takřka na každém kroku co utrhnout. A že se tehdy chodilo hodně pěšky. S tím se počítalo a nikdo za to nebyl napomínán.

Sklizně jablek, hrušek a švestek, to opravdu velký nápor. Jenom ty švestky, po našem kadlátka, ty se sklízely z části dosti jednoduše. Pod strom se dala celta, pak se vylezlo do koruny stromu a větev po větvi se zralé modré a slaďoučké švestky setřepaly. Asi tušíte, co se s nimi dělo dál. No samozřejmě, nasypaly se do kádě ve stodole či pod kolnou, nechaly vykvasit a pak hurá do palírny a výsledkem byla skvělá slivovice, která patřila k důležitým domácím lékům, ale také k venkovským „diplomatickým prostředkům". Každý, kdo k nám přišel, dostal stopečku. Každému, kdo šel kolem, tatínek nabídl panáka. Dovedete si něco takového představit dnes? Ano, tak to tehdy opravdu bylo a dalo by se o tom psát ještě dlouho.

Pro dnešek je to vše a za měsíc se ohlásím s listopadem.

Jan Veleba, senátor