Devatenáctiletý Petr přichází do Domu na půl cesty V Hrochově Týnci ve velmi špatném psychickém i fyzickém stavu. Je zanedbaný, špinavý, v letním oblečení při venkovních teplotách okolo 0 C. Celé dětství strávil stejně tak jako jeho sourozenci v ústavní výchově, nejprve v dětském domově, později v „pasťáku". S rodiči neudržuje žádný kontakt. Po odchodu z výchovného ústavu, kde se vyučil v oboru kuchařské práce, bydlel u svého příbuzného. Společné soužití popisoval jako noční můru, týrání a šikanu. Nyní je pět dní na ulici. Nemá žádné finanční prostředky, práci, jídlo, bydlení, není v evidenci úřadu práce a neví, co má dělat. Služby nabízené v Domě na půl cesty jsou určeny právě lidem jako je Petr, lidem, kteří prošli ústavní výchovou a zatím se neumí postavit na vlastní nohy.

Po příchodu do domu na půl cesty, neměl osvojenu řadu návyků a dovedností. Neuměl hospodařit s finančními prostředky, byl předlužený, neorientoval se v systému úřadů a institucí, měl osvojeny špatné pracovní návyky atd. Na největší problém ovšem narážel při uplatnění na trhu práce. V případě Petra nešlo ani tak o nulovou praxi, ale především o špatně zvolený obor. Romského kluka nechtěl nikdo ve stravovacím zařízení zaměstnat. Romského kluka, který má ale vlivem celoživotní ústavní výchovy návyky majoritní společnosti. Právem se ptal, kam vlastně patří.

V průběhu poskytování služby se účastnil několika výběrových řízení, kde byl vždy neúspěšný. Často se mu stávalo, že se při poptávce na volné místo setkával s projevy diskriminace a rasizmu. Opakovaná negativní zkušenost a neúspěch jej demotivovali. Postupem času rezignoval na hledání pracovního místa.

Po sedmi měsících odchází z domu na půl cesty na vlastní žádost. Jeho situace není špatná. S přispěním pravidelné ergoterapie se zlepšili jeho pracovní dovednosti, pravidelnými výukovými semináři teoretické vědomost i znalosti. Velký důraz byl kladen na zvýšení sociální a finanční gramotnosti. Přesto ještě není připraven. Řada procesů není ještě dokončena, doposud se nenaučil hospodařit s finančními prostředky, není schopen dodržovat časový harmonogram, plánovat, žije dneškem. Po celou dobu se mu nepodařilo zařadit na trh práce, je nezaměstnaný, dokáže si však zajistit potřebné finanční prostředky s využitím sociálního systému. To však není cílem pobytu v Domě na půl cesty. Zde nechceme naučit klienty dlouhodobě využívat sociální systém, zde je cíl naučit klienty být na sociálním systému nezávislými. Pracovat, postarat se o sebe, stát na vlastních nohách, „žít normálně". Že se to vždycky nepodaří, je pravda, bohužel úspěch práce záleží hlavně na tom, jak s tím vším klient sám naloží.

Eva Černá