Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Přiznám se, že jsem nikdy v dětství nesnila o tom, že bych byla lékařkou. Když jsem někdy ve 14, 15 letech přemýšlela o tom, jakou školu bych chtěla dál studovat, věděla jsem, že mě baví přírodopis a fyzika. Ale ani tehdy jsem si ještě nemyslela, že budu někdy v budoucnu léčit lidi. Že půjdu na medicínu, jsem se rozhodla až na gymnáziu. Tenkrát jsem si hlavně přála žít v Praze. Věděla jsem, že na nějakou školu bych se ráda dostala a u medicíny mi přišlo, že by mi mohla jít. Určitě jsem neměla v plánu studovat obor, kde by hrála nějakou zásadní roli matematika, i když dnes se říká, že kdo se chce věnovat medicíně, měl by také být výborný matematik. To ale rozhodně nebyl můj případ.

Jak jste se dostala k patologii?
To bylo z neznalosti a nezkušenosti. Chtěla jsem se věnovat psychiatrii. Zažila jsem pana profesora Vondráčka a jeho výjimečné přednášky, které byly dnešním pohledem spíš show. Díky tomu mi přišla psychiatrie úžasná, že je to vlastně zábava. Tehdy jsem ještě netušila, že nemoci duše mohou být stejně hrozné jako nemoci těla. Když jsem po promoci sháněla volné místo na psychiatrii, nikde žádné nebylo. Řekla jsem si, že zkusím jiný obor, ale s tím, že alespoň zůstanu v Praze. Tak mě hned vzali na patologii, do Hlavova ústavu, k panu profesoru Bednářovi. Tenkrát jsem si myslela, že tam nastoupím, ale současně si budu hledat práci na psychiatrii…

Co byl ten hlavní důvod, díky němuž jste u patologie zůstala?
Začala mě bavit. A poznala jsem úžasné lidi, kteří se patologii věnovali. Mým školitelem byl profesor Adam Jirásek, báječný člověk, který mi umožnil rychle se dostat k mnoha věcem a poznat obor v jeho šíři.

Jak jste se dostala do Chrudimské nemocnice?
V Praze to bylo problematické s bydlením. Když se mi měla narodit druhá dcera, odešla jsem za rodiči a našla si místo v Chrudimské nemocnici. I zde byl skvělý primář, Ivan Pavelka, velmi milý a příjemný člověk. Přišlo mi, že z jedné „rodiny“ v Praze jsem plynule přešla do druhé v Chrudimi.

Po kariéře v Praze jste netoužila?
Pan profesor Bednář mi v Praze velmi záhy nabídl, abych tam také učila a poté dokonce i asistentské místo. Jenže my jsme tehdy začínali o půl sedmé ráno a domů jsem chodila v osm večer. Kromě běžné práce člověk musel dělat výzkum, pořádat semináře, probírat jednotlivé případy s kliniky, chystat se na přednášky a podobně. Pokud bych se tomu všemu chtěla plně věnovat, bylo mi jasné, že bych nemohla mít děti. A ty já jsem si přála. Ale na druhou stranu jsem neměla člověka, který by se mi o ně postaral, když bych byla v práci.

Jaká byla a je vaše náplň práce na patologicko-anatomickém oddělení Chrudimské nemocnice?
V průběhu času se lišila. Když jsem přišla do Chrudimi, měli jsme klidně i sedm pitev denně. To už bych dnes nezvládla. Medicína se za tu dobu hodně posunula, udělala obrovský pokrok. Dnes vlastně můžete zkoumat pomalu každý kousek tkáně z tenkojehlové biopsie, což dříve nešlo. Nyní se hodně zaměřujeme na karcinomy prsu a prostaty imunohistochemicky.

V čem je práce patologa důležitá?
Asi nejlepší je to ukázat na konkrétním příkladu. Na rentgenu vidíte nádor, ale až histologie vám ho přesně rozklíčuje. A podle toho se může zvolit způsob léčby, který je pro pacienta nejvhodnější.

Je něco, co vás ještě ve vašem oboru dokáže překvapit?
Za 50 let, co se mu věnuji, se změnil charakter nemocí. Dříve se hodně dělaly pitvy po infarktech. S nimi už se tolik nesetkáváme, a to i proto, že se jim daří ve větší míře předcházet. Co ale značně přibylo, jsou nádory. To asi nikoho nepřekvapí, při skladbě dnešního jídla. Před 50 lety jsme si mohli koupit 4 druhy salámu, dnes jich je spousta, ale je v nich tolik „éček“! Nebo si nekoupíte chléb, kde by byl jen kvásek, mouka, voda a sůl. Když jsem začínala, byl na pitevně karcinom tlustého střeva vzácnost, dnes se s ním setkáváme každou chvíli.

Možná i proto si ráda vypěstujete své rajče nebo okurku na vaší milované zahrádce…
Ano. Rajče i okurka z vlastní zahrádky má úplně jinou chuť než z běžných obchodů. Proto si snažím vše pěstovat. Dělávala jsem to už v době, kdy jsem bydlela u rodičů. Má to jen jednu jedinou vadu: nepěstuji květiny, jen to, co se dá sníst.

To jste tak měla vždycky?
Ano. Byla jsem sama, měla dvě děti, a tak peněz nebylo nazbyt. Na všechno jsem musela ušetřit a zároveň jsem chtěla dětem vše dopřát, aby mohly na lyže, bruslit, jet na tábor. Tak se zkrátka nemohlo vše kupovat, ale museli jsme si to sami vypěstovat.

S patologií bývá spojena řada mýtů. Setkala jste se s nějakým?
Abych řekla pravdu, tak moc ne. Vadí mi snad jen to, když v televizních seriálech vidím, jak patolog na pitevně jí. To mě opravdu rozčílí a seriál pak raději vypnu. Na pitevně a ani v laboratořích se nic takového opravdu neodehrává.