Procestoval jste skoro celý svět, řekněte mi, byl jste na Novém Zélandu poprvé?
Nový Zéland jsem navštívil již před pětadvaceti lety, ale neměl jsem možnost jej projezdit tak, jak bych si přál. V té době jsem cestoval na jachtách po Tichomoří. Na Šalamounech jsem poznal novozélandskou rodinu, která si tam vyrazila na své plachetnici a trávila zimu v teplých krajích na rovníku. Skamarádil jsem se s nimi natolik, že mi nabídli cestovat společně s nimi. Velké plus bylo, že jsem uměl řídit loď a poměrně dobře vařit, tudíž jsem jim mohl být prospěšný. A právě od nich jsem se dozvěděl o nejkrásnější hoře Jižního ostrova Nového Zélandu. Ta se jmenuje Mitre Peak. Byl jsem jejich povídáním tak uchvácen, že jsem si řekl, že ji musím vidět.

A viděl jste ji?
Samozřejmě. Do zálivu Bay of Island na Severním ostrově, kde moji přátelé mají zemědělskou usedlost, jsme dorazili v listopadu, kdy na jižní polokouli začíná léto. Odtud jsem se vydal na jih stopem. Novozélandské velehory jsou úžasné a hora Mitre Peak předčila všechna má očekávání. Díval jsem se tam tenkrát na ni a představoval si, o co musí být ještě krásnější se zasněženým vrcholkem. Celá léta jsem pak snil o tom, že se na Nový Zéland vrátím právě v zimě a zažít tento pohled na vlastní oči.

Má cestování v zimě více výhod než v létě?
Určitě. Příroda na Novém Zélandu je v zimě mnohem fotogeničtější, ten úžasný kontrast při pohledu na hory od moře, kdy se z věčně zeleného pobřeží vypínají čerstvě zachumelené Jižní Alpy, je fascinující. V zimním období tam nejsou skoro žádní turisté, naopak v místním létě, tedy od prosince do března, je hlavní turistická sezóna. Dále se v horách, v době našeho léta, naskýtá možnost lyžování a ještě jedna věc, nejsou tam mušky, kterým se říká sandflies.

Mušky, slyším dobře?
Ano, v létě jsou na každém kroku malinké mušky, které příšerně žerou. A to vám pěkně znepříjemní život, to mi věřte.

Druhou cestu už jste absolvoval s celou vaší rodinou. Čí to byl nápad?
V době, kdy mě a mou rodinu napadlo vyrazit na Nový Zéland, jsme byli společně na Aljašce. Putovali jsme na nafukovacích člunech podél pobřeží Pacifiku, kde z hor často stékají ledovce až do oceánu. Jednoho večera jsme se utábořili na nádherné pláži a tam si moje žena Lenka posteskla, že jsme celé léto u moře a ani jedinkrát se nevykoupala. Přitom to nebyla tak úplně pravda, protože jednou spadla ze člunu do vody mezi kry (smích). Řekl jsem jí, že se tedy někdy vydáme na opačnou stranu Pacifiku, kde v něm koupání určitě dopadne. Od tohoto rozhodnutí to trvalo téměř dva roky, než jsme cestu s rodinou zrealizovali.

Jak dlouho jste na Novém Zélandu cestovali a v čem to bylo nyní jiné, než před pětadvaceti lety?
Strávili jsme tam celý červen, červenec a srpen. Trochu jsem se však obával novozélandské zimy. Poprvé jsem tam byl v létě a slyšel jsem, že je docela nepříjemná. Ovšem celou dobu jsem žil v omylu. Po příletu do Aucklandu jsme se nestačili divit. Místní chodili v kraťasech a v parku před letištěm kvetly keře ibišků. Na severu ostrova se pak Lenka mohla opravdu poprvé v Pacifiku vykoupat.

To muselo být velké překvapení. A co bylo potom, předpokládám, že jste měli celou cestu naplánovanou do posledního detailu?
Abychom mohli oba ostrovy procestovat, potřebovali jsme auto. Před lety jsem tam byl v létě, jezdil stopem a stačil mi batoh s pár věcmi. Ale pokud máte rodinu a naplánované všemožné túry, už to tak jednoduché není. Zapůjčili jsme si karavan, kde bylo dost místa pro všechny věci na kempování, stanovaní, horolezeckou výstroj a tak podobně. Občas jsme v něm i přespávali, na cestování to bylo ideální vozidlo.

Když už jsme u řízení auta, jak se vám řídí vlevo?
Ze začátku má člověk problém, nejhorší je to na kruhových objezdech, ale člověk si velice rychle zvykne. Pedály u auta byly stejné jako u nás, ale řadící páka byla na opačné straně a často se mi stalo, že jsem pravačkou sáhnul do vzduchu.

S karavanem jste se vydali nejprve na sever a poté dolů, na jih. Je to tak?
Z Aucklandu jsme nejprve vyrazili na severní špici ostrova, na konec světa, jak říkají Maorové (původní obyvatelstvo Nového Zélandu, pozn. red.) a poté jsme se vydali až na nejjižnější výběžek Jižního ostrova. Nový Zéland je vzdušnou čarou zhruba osmnáct set kilometrů dlouhý a my najezdili kolem sedmi tisíc. Často jsme sledovali počasí. Jednou jsme se nacházeli na západní straně ostrova a dozvěděli se, že na východě je slunečno, tak jsme přejeli z jedné strany na druhou a kilometry na tachometru přibývaly.

Minulý rok jste v Přerově představoval Austrálii, která je od Nového Zélandu vzdálená „jen“ 2000 kilometrů. Prozraďte mi, je mezi těmito zeměmi velký rozdíl?
Rozhodně. Obě země jsou však velmi zajímavé a každá má něco do sebe. Na Novém Zélandu je ale všude krásně. V Austrálii jsme často absolvovali nepředstavitelně dlouhé monotónní štreky, kde spoustu kilometrů neuvidíte nic jiného než pustinu. Nový Zéland je v tomto jiný, stále je na co se dívat. Kdyby mi teď dal někdo vybrat mezi těmito zeměmi, rozhodl bych se pro Zéland.

Ještě bych si dovolila jedno srovnání s Austrálií. Ta má velké problémy se sociálním začleněním místního obyvatelstva, takzvaných Aboriginů. Řekněte mi, co Maorové, jakožto původní obyvatelstvo Nového Zélandu, mají stejný problém?
Maorové se nyní s bělochy dobře snáší. V Austrálii jsem zažil několikrát nepříjemné chvilky s Aboriginy. Mnoho jich tam propadlo alkoholu. Opilé Maory na Novém Zélandu těžko uvidíte.

Pane Šimánku, teď vám položím otázku, kterou byste jistě nečekal. Co Nový Zéland a ovce?
Jak jistě víte, Nový Zéland je jeden z největších producentů ovčí vlny, ovce vidíte na každém kroku. Vedle chovu skotu a hovězího dobytka se zejména Jižní ostrov může pyšnit ještě rozlehlými vinicemi. Víno je výborné, ale poměrně drahé, takže jsme si ho příliš často nedopřávali. Jediné, co mi trošku vadilo a čím jsem byl překvapen, byla šroubovací uzávěrka na lahvích. Korek je přece jen korek, nemyslíte?

Když jsem se připravovala na tento rozhovor, byla jsem velmi překvapená zjištěním, že na Novém Zélandu nežijí vůbec žádni hadi. Je to pravda?
Přesně tak. Stejně jako na ostrovech v Tichomoří tam nežije žádný jedovatý tvor, což je poměrně zajímavé, když to srovnáte s Austrálií, kde žije nejvíce druhů jedovatých hadů a pavouků na světě. Člověk si může na Novém Zélandu kdekoliv postavit stan a nemusí mít nejmenší strach.

Říkal jste, že je na Novém Zélandu spousta národních parků. Je možné se do nich dostat nebo jsou nepřístupné veřejnosti?
Parky jsou přístupné pro každého a často narazíte na chaty s veškerým zařízením, ve kterých je možné přespat. Jednou nás při pěší túře v Jižních Alpách překvapila sněhová bouře a my se nestačili vrátit zpět do tábora. A právě jedna z těchto chat nám prakticky zachránila život.

V jednom z těchto parků se také natáčela trilogie Pána prstenů. Zůstaly v těchto místech některé filmové kulisy, řekněme, jako lákadlo pro turisty?
Jedno z míst, kde se trilogie natáčela, jsme také navštívili. Ovšem nic nezůstalo, žádné stavby nebo kulisy. Slyšel jsem, že po skončení natáčení dostali filmaři za úkol vše zlikvidovat a uvést do původního stavu.

Co ještě je možné na Novém Zélandu vidět zajímavého?
Například maorské dřevěné stavby, úžasné řezbářské práce, které jsou často původní. Další zajímavosti jsou geotermální oblasti s gejzíry a horkými jezírky. Je tam i jeden velice zajímavý gejzír, ke kterému se váže pověst, podle které dcera jednoho z guvernérů začátkem minulého století u gejzíru prala prádlo a spadlo jí do jeho jícnu kus mýdla. Ten díky nějaké neobvyklé reakci začal chrlit vodu. Od té doby tam chodí každý den ve stejnou hodinu správce parku, nasype do otvoru dvě kila strouhaného mýdla a gejzír začne stříkat, někdy i dvacet metrů vysoko.

Pane Šimánku, co vaše další cesta? Kam to bude tentokrát?
V prosinci zakončuji v Hradci Králové své diashow-turné o Novém Zélandu po východní polovině republiky. Termíny diashow a více informací jsou na mých webových stránkách: www.leossimanek.cz. V lednu chci s celou rodinou vyrazit na Seychely, rádi bychom postupně navštívili všechny zajímavé ostrovy v Indickém oceánu. A pak? Uvidíme.

Rozhovor vedla Zuzana Krybusová