Vrátil byste se zpět do Bagrámu s další misí?
V Afghánistánu jsem byl už podruhé, takže nad tím přemýšlím jinak. Kdyby mi ale řekli, že musím jet, tak pojedu.

Co to znamená: „přemýšlím jinak?
Člověk ví, do čeho jde, co od toho čekat i to, jak dlouhý je půlrok samotného nasazení. Také ví, co může čekat od povstalců i koaličních partnerů.

Mise 6. strážní roty byla úspěšně splněna, všichni se vrátili domů živí a zdraví, co přinesla vám?
Především zkušenosti z mezinárodního prostředí. Ty v Česku naberete jen ve velmi omezení míře, a to například při cvičení s Američany nebo Poláky, se kterými spolupracujeme, ale opravdové zkušenosti nabere člověk jen na misi.

Co si pod těmi zkušenostmi máme představit?
Třeba schopnost dát dohromady takový plán, aby jednotlivé složky, které působí na základně, spolu spolupracovaly, fungovaly a dávalo to nějaký smysl.

S jakými vojáky se nejlépe spolupracovalo?
Nejvíce jsme spolupracovali s americkou armádou – konkrétně jednotkou Route Clearence Patrol, která má za úkol čistit cesty od nástražných výbušných systémů. To byla až takřka bratrská spolupráce.

Měli hodně práce? Myslím, zda cesty byly hodně zaminované.
Když to porovnám s misí v roce 2011, tak tehdy měli práce o hodně víc. Ale rozhodně se nenudili ani teď. Patroly vyjíždějí s očekáváním, že pod nimi něco vybuchne.

Každopádně vozidla, ve kterých jste jezdili, jsou na to připravená, že?
Používali jsme takzvaná MRAP vozidla, která jsou silně pancéřovaná nejen na bocích, ale také na podvozku. Po stranách mají ještě RPG sítě, na kterých střela z ruční protitankové zbraně vybuchne ještě před kontaktem s vozidlem a nemá už takový průbojný účinek.

Když už je řeč o minách, nemohu se nezeptat na léčku, kterou na jednu z patrol nepřítel nastražil – jak se to odehrálo?
Představte si kolonu několika vozidel v řadě za sebou. Když jedno z nich najede na místo, kde je uložené výbušné zařízení, od něj vedou dráty, které drží v ruce povstalec schovaný o kus dál. Ten čeká na vhodný okamžik, pak dráty přiloží k baterii, spojí tak obvod a nálož vybuchne. Říká se tomu IED, nebo improvizované výbušné zařízení. Právě jeho odpálení byl jeden ze dvou scénářů, který jsme drilovali půl roku před odletem nejvíce.

Když tedy nálož explodovala pod jedním vozidlem, tak kluci udělali přesně to, co udělat měli. Prohlédli auto, které sice bylo nepojízdné, ale uvnitř byli všichni v pořádku. Poté zajistili okolí a zkontrolovali, zda v okolí nikdo není a nenachází se tu další výbušná zařízení.

Když žádné další nebezpečí nehrozilo, tak zavolali jednotku rychlé reakce, která přijela i s odtahovým vozidlem a všichni se stáhli zpátky na základnu.

Co vím, tak jste se také ocitli přímo pod palbou. Kolik povstalců na vaše muže útočilo?
To se dá těžkou odhadnout, ale podle intenzity palby, která byla na naši patrolu vedená, to mohlo být tak 4 – 5 povstalců – stříleli z několika ručních protitankových zbraní a ručních zbraní. Reakce našich kluků byla naprosto perfektní a nepřítele potlačila masivní palbou.

Pojďme s teď podívat z bojiště přímo na základnu – jak se v Bagrámu tráví volný čas? Počítám, že ho ale mnoho nebylo.
Je to nasnadě, hodně cvičíme a pak záleží na každém člověku individuálně – někdo si rád čte, někdo kouká na filmy. Naštěstí základna Bagrám je velká, tak nabízí celou řadu volnočasových aktivit – od cvičení, přes kino, které ale běží jen v angličtině, až po různé společenské hry.

Naši kluci se toho většinou neúčastnili, protože toho po patrole měli dost. Zašli si třeba zacvičit, na jídlo a spát, aby byli připravení na další výjezd.

Ten totiž není jen o tom přijít, sednout do auta, objet určenou trasu a vrátit se zpátky. Po příjezdu je třeba se postarat o vozidla a vybavení, vyčistit zbraně, abyste měli jistotu, že až budete příště venku, nic vás nezklame.

Žijeme v době moderních komunikačních technologií, tak předpokládám, že komunikace s domovem neprobíhala pomocí dopisů…
Internet na základně normálně šel, i když si jej nelze představovat tak, jak ho máme doma. Skype domů se občas podařil, občas ne. Ale i tak byly k dispozici i telefony, takže bylo možné zavolat domů kdykoliv na to člověk měl chvíli volna.

Poštou vám ale chodily „motivující" balíčky s jídlem, že?
Po nich se vždy jen zaprášilo.

Bylo v nich něco, o co se pomalu losovalo?
Když se během cesty nezkazily, tak české uzeniny. Američané je moc neumí, takže když přišla šiška lovečáku, to bylo radosti.

Základna patří Američanům, takže i v kuchyni podívali typické americké jídlo – všechno smažené a tak, byť jeden z chodů byl vždy bezmasý a některé upravené tak, aby vyhovovaly islámskému stravování.

Půl roku pohromadě, to musela přijít i ponorka…
Té se nikdy nevyhnete. Kluci to řešili třeba tak, že si někam zalezli a chvíli byli o samotě. Sám za sebe mohu ale říci, že nejlepším lékem na to je cvičení, během nějž ze sebe člověk dostane všechen stres a vyčistí si hlavu.

Půl roku před odletem jste se vy a vaši muži pečlivě připravovali, co se vám nejvíce osvědčilo v terénu?
Nejvíce asi bojové drily. Ty se musí opakovat do zblbnutí, aby každému přešly do krve a on je byl schopen vykonávat zcela automaticky. Cvičí se především dvě situace, a to reakce na nastřelení a pak výbuch nastraženého výbušného zařízení. V terénu bylo vidět, že to kluci dobře nacvičili, protože pak fungovali naprosto bezchybně. Vždy udělali to, co měli.

Kromě toho, že máme situace nadrilované jsme k tomu ještě schopní improvizovat, což nás zvedá v očích koaličních partnerů. I když nastane nemodelová situace, jsme schopní fungovat a ještě improvizovat. To je ceněná vlastnost nejen naší jednotky, ale i všech Čechů.