Co je vlastně žinylka?
Ručně tkaná žinylka je vlasová tkanina, kterou budou znát čtenáři ze starých chalup v podobě nástěnek se vzory krajinek, husopasek, myslivců a srnečků, dále pak polštářků s motivy růží, vlčích máků, koňských hlav a kočiček. Ale téměř každého ihned napadnou ty krásné, lesklé žinylkové šály s mohutným zdobením, nedílnou součást šatníku našich babiček. Velmi známé byly i přehozy přes postele a světově proslulé koberce Bagdad. Zlatá éra žinylky byla v období první republiky. Ač se technologie výroby narodila ve Francii, která jí dala i název (chenille – housenka), k nám do Hlinska se dostala kolem roku 1880 a hlinecký továrník Josef Lašek technologii nejen poupravil, ale hlavně na výrobu žinylkových koberců použil jutu – tehdy levný přírodní materiál, který se velmi dobře barvil. Koberce získaly na pevnosti a díky materiálu byly cenově dostupné. Po 2. světové válce však vlivem společenských změn docházelo k útlumu a v roce 1982 byla výroba žinylkového zboží ukončena a žinylka odchází nejen z Hlinska, ale i Evropy. Naše město bylo poslední místo, kde se výroba udržovala.

Návrat této výroby určitě nebyl jednoduchý.
Nápad na obnovu této technologie přišel před osmi lety, kdy se na mě obrátila majitelka staré, značně poškozené žinylkové šály s dotazem, zda by nešlo opravit či utkat novou. Byla to výzva! Ale povedlo se a od té doby věřím, že když se něco skutečně chce, tak to jde. I vrátit zapomenutou technologii. Velký vliv na návrat měl pan Volejník, úžasný starý pán, který na žinylce strávil téměř celý profesní život. Žinylku miloval a musel jsem mu dokázat, že to myslím vážně. Jsem mu velmi vděčný. Velký přínos je tkalcovský domek v památkové rezervaci Betlém Hlinsko, kde mám dílnu. Nabídka přišla od tkalcovských kmotřiček Ilony Vojancové a Magdy Křivanové a tím výroba získala důstojný, autentický prostor ve stavení z roku 1799. Tkalcovství navázalo na přerušenou tradici v domku, kde žily generace tkalců. Díky kmotřičkám má řemeslo domov tam kde má být.

Jak vlastně žinylka vzniká?
Technologie je unikátní způsobem výroby. Nejprve musím utkat tkaninu, zvanou předdílo, které se po utkání v příslušné délce rozřeže na jednotlivé šňůrky a speciálním způsobem stočí, tedy cvirnuje, do podoby vlasové příze připomínající onu housenku. Stočená šňůrka se následně zatkává do sesazovací osnovy, kde získává finální podobu. Žinylka je tedy dvakrát tkaná. Náročný postup je držitelem několika významných ocenění, například Nositel tradice lidových řemesel. Žinylka je zapsána na Seznam nemateriálních kulturních statků lidové kultury České republiky, což z ní dělá kulturní památku chráněnou státem. Jsem jediný v naší zemi, kdo se této výrobě věnuje a na úspěchy žinylky jsem pyšný. Žinylka si ovšem nezaslouží, aby byla spojována pouze s minulostí. Technologii využívám ke tkaní šál a plédů, kde jejich potenciál využití v současné době je díky spolupráci s módní návrhářkou Beatou Rajskou obrovský.

Tkalcovství Josef FidlerTkalcovství Josef FidlerZdroj: Petr SlívaVaše ručně tkané šály se stávají ozdobou žen, ale i mužů. Kdo z populárních osobností ji od vás dostal? Vím o slatiňanské rodačce Heleně Vondráčkové, jaká jsou další jména?
Tkalcovskou práci mám hodně rád a chci pro ni jen to nejlepší. Zkušenosti mě naučily, že když si své práce vážíte, zaujmete lidi, kteří hledají vhodné dary pro mimořádné příležitosti. A poctivá ruční práce, dělaná s láskou je takovým darem. Díky nim žinylkové šály zdobí například Lucii Bílou, operní pěvkyně Dagmar Peckovou a Magdalenu Koženou. Ažurový pléd zdobí právě Helenu Vondráčkovu. Těch osobností naší kultury je mnohem více a vždy jsou to nádherná setkání.

Účinkoval jste v televizním pořadu Co naše babičky…, a nikoliv jednou. Jak se vám spolupracovalo se štábem? Bylo vidět, že si rozumíte.
Ta souhra byla okamžitá, jsou to srdcaři, a proto si rozumíme. Petr, Terezka, režisér Vítek Karas a celý štáb – pohodáři, kteří svoji práci umí. Babičky mají velký úkol, zklidnit současnou hektickou dobu a připomenout krásu lidské práce, vyvolat vzpomínky, ukázat fortel řemesel, oprášit téměř zapomenuté kuchařské recepty, příjemnou formou seznámit diváky s minulostí – i tento pořad je poslání. Jako svědek a účastník natáčení musím říct, že jejich práci obdivuji a klaním se. To zákulisí je nesmírně náročné, ale oni to hravě zvládají s humorem, noblesou a pracovitostí.

V minulém roce jste ze zbytků látek tkal takzvané hadráky. Byla to benefiční akce ve prospěch zdravotně postižených. Jak jste na tuto myšlenku přišel?
Nápad byl zrealizován velice rychle. Loňského dubna při první vlně epidemie mi zavolala kamarádka, že šije roušky a jestli nechci zbytky látek. V ten moment se vše bleskově propojilo. Mám těžce postiženého synovečka Davida, který navštěvuje Centrum denních služeb Motýl Hlinsko. Parta báječných lidí, kteří se opravdu s láskou a péčí věnují hendikepovaným dětem. My dospělí si s tím nějak poradíme, ale vysvětlujte takovým dětem, že mezi kamarády nemůžou. Tak jim pomůže tkalcovství. Nápad byl tu, budou se tkát hadráky, další typická tkalcovská záležitost. Natrhané pásky tkanin, které již dosloužily do nové podoby koberců, předložek a prostírání. Za propagaci děkuji i redakci Deníku.

Jaké máte plány pro letošní rok?
Nejvíc se těším na otevření tkalcovny pro zákazníky, živý kontakt velice chybí. Teď pracuji na žinylkových plédech a snad je již předám osobně. Úkolů je hodně, ale všechny mají jeden cíl. Až se jednou ohlédnu, abych si mohl říct: „Byl to užitečný život, něco jsi pro ruční tkalcovství udělal“.