Paní Rektorisová, koho vlastně zastupujete?
Zastupuji členskou základnu Agrární komory. Na Chrudimsku máme 46 členů, od velkých podniků až po jednotlivé soukromě hospodařící zemědělce. Agrární komora patří mezi vůbec největší nevládní organizace, které hájí zájmy zemědělců, ale také potravinářů nebo i chovatelů.

A jak jste se dostala k zemědělství? Tedy k oboru, jenž byl tradičně spíše doménou mužů, sedláků?
Pro mě osobně je zemědělství srdeční záležitost. Já nevím, jak je to možné, ale když vidím pole, tak mě až dojímá ta síla přírody, kdy z jednoho zrnka vyroste klas plný obilí. Je to pro mě symbol života. Už jako malá jsem si nejraději kreslila traktory a liazky při žních. Ráda jsem se v těch strojích i sama vozila. Bylo nějak samo sebou, že jsem nejprve vystudovala Střední zemědělskou školu v Chrudimi a později i vysokou školu v Brně. O to víc mě mrzí, že na vesnicích žije stále víc lidí, kteří nemají pro zemědělce pochopení. Vadí jim třeba hluk sušičky obilí, která ale běží sotva čtrnáct dní v létě a další týden na podzim. Přitom jde o venkov. A o náš chléb. Přece si časem nebudeme všechen vozit z Číny.

Zemědělci jsou někdy veřejností vnímáni jako skupina, která si stále na něco stěžuje.
Je to bohužel tak. Obor se ale potýká i s nedostatkem mladých lidí a souží jej i další problémy. Na druhou stranu narůstá prestiž a obliba regionálních potravin, farmářských trhů nebo čerstvě stáčeného mléka.

Vraťme se teď do zimy. Jaká je ta letošní z pohledu zemědělců?
Nejvíc jim vadily holomrazy. Pěstitelé už zjišťovali, co a jak na polích přezimovalo. Ozimé obiloviny, ječmeny i pšenice přežily vcelku bez úhony. Předtím bylo dlouho teplo a tak dobře zakořenily. Horší situace je ale u řepky olejné.