Letoun C-3AF onoho dne absolvoval výcvikový let podle osnov, které byly určeny pro výcvik Leteckého spojovacího učiliště v Chrudimi, které bylo čerstvě přejmenováno na Šturmanské a spojovací učiliště.

Navigační let provázely nepříznivé povětrnostní podmínky, proto se posádka letadla nacházející se východně od Sečské přehrady rozhodla vrátit se na letiště. Oblaka stále sestupovala, a tak se pilot namísto stoupání a přechod na let podle přístrojů držel s letounem v minimální výšce nad Železnými horami. Když nad obcí Sušice ostře zatočil, zachytil křídlem o stromy.

Všechny díly našeho seriálu o leteckých nehodách na Chrudimsku najdete zde

"Ze šestičlenné osádky zahynuli tři letci. K ostatním třem na palubě se osud zachoval milosrdněji a se zraněními přežili. Místní obyvatelé pak na saních odvezli dva zbylé těžce zraněné letce, a ti se díky jejich pomoci brzy dostali do nemocnice," říká Pavel Krejčí, autor webových stránek leteckabadatelna.cz, který má k dispozici tehdejší vyšetřovací spis havárie.

Třiadevadesátiletý Josef Vais si na pád letadla vzpomíná velmi dobře, v té době mu bylo dvaadvacet let. "Přiběhl soused, že spadlo letadlo, šli jsme tam, bylo to nedaleko. Byl to strašný pohled. Trosky letadla se nacházely všude. Jeden mrtvý voják visel s padákem na stromě. Chtěl se zachránit vyskočením z letadla. Druhý ležel na trupu letounu a měl rozbitou hlavu, třetí byl v trupu letadla, oba dva byli mrtví," vzpomíná Josef Vais. Právě on a jeho kamarádi naložili zraněné na saně a vyhledali pomoc lékaře.

Vyšetřovací komise za příčinu katastrofy určila nízkou zkušenost v organizaci, přípravě a provedení letu za ztížených povětrnostních podmínek.

V lese tragédii připomíná kříž, vedle něj je upevněna tabulka se vzpomínkou na čtyřiadvacetiletého pilota Jaromíra Šimečka.

Vraťme se k Letecké spojovací škole v Chrudimi. Vznikla hned po 2. světové válce v Liberci, ale pro nedodatek kapacity se na jaře roku 1946 přestěhovala do Chrudimě na letiště.

Náročný výcvik absolvovali mladí chlapci s ukončeným základním vzděláním a vyučeni v různých oborech. Všichni museli ale zvládnout náročné studium v předmětech radiotelegrafie, morseovky, radiové manipulace, navigaci, radiogoniometrii, aerodynamice, radiomechanice a ostatních specializací. Za velmi dobrými studijními výsledky stála nevšední snaha zvládnout náročnou a zajímavou profesi. Mladí muži trávili veškerý čas v učebnách, na palubách letadel, trenažerech, studovali i v osobním volnu po večerech. Dřeli, dřeli a dřeli v učebnách, na palubách letadel, trenažerech i po večerech a v osobním volnu.

Letecké spojovací učiliště v Chrudim bylo 1.ledna 1953 přejmenováno na Šturmanské a spojovací učiliště, do kterého se vzápětí přesunuli letečtí dorostenci- navigátoři z letiště Havlíčkův Brod.

Rok 1953 se do historie československého vojenského letectva zapsal takovým množstvím událostí, že se to na dnešní poměry zdá až neuvěřitelné. Jednalo se o dobu ohromného rozmachu, byla zaváděna nová technika, doplňovaly se stavy nově vzniklých divizí, některé útvary byly přejmenovány. Neděly se ale věci jen pozitivní. Z důvodu politických represálií se uskutečnilo i několik úletů našich letounů na Západ a rovněž se tento rok vyznačoval velkým množstvím "leteckých mimořádných událostí". První z nich se udála 15. ledna a skončila fatálně pro tři letce SŠU-IP Chrudim.

V červnu 1954 rozhodlo velení armády o sloučení chrudimského učiliště se Spojovacím učilištěm v Novém Městě nad Váhom. Přesunem v polovině srpna toho tak skončila škola vychovávající palubní telegrafisty, kteří se osvědčili v armádě i u Aerolinií, jako telegrafisté na vyslanectvích, na lodích i ve službách u vládních letek nově vznikajících států v Africe. Z mechaniků a radaristů se stali uznávaní odborníci i v civilních profesích.

Absolventi školy ani po šedesáti letech nezapomínají na svoji školu a Chrudim, scházejí se pravidelně v Chrudimi a jejich první kroky vedou k pomníku "Těch kteří nedoletěli".