Při sledování televizního seriálu Dobrá voda na počátku osmdesátých let jsem jako puberťačka děkovala osudu, že mi nenaděli takového vzteklouna tátu. Petr Haničinec své rozčílení na syna (Vladimíra Dlouhého) zahrál tak věrohodně, že jsem měla skutečný strach ztoho, že ho na nádvoří slatiňanského hřebčína trefí infarkt nebo mrtvice.

Působil na měl jako bručoun a neruda, což trvalo do té doby, než jsem si poslechla jeho písničku Parádní svět – za takové podání by se nemuseli stydět světoví šansoniéři. Dlouhá léta jsem tuto skladbui neslyšela a budu moc ráda, až si nové „cédéčko“ Klíčku a Klíčenek sPetrem Haničincem pořídím. Herecký svět přišel o další výraznou osobnost a chrudimské děti už neuvidí svého kamaráda. Opouštěl tuto planetu dlouho: vkrutých bolestech a při plném vědomí. Mrtvice nebo infarkt by kněmu určitě byly milosrdnější, ale člověk si svůj odchod ze života vybírat nemůže. Takový už je náš „parádní svět“.