Jako patnáctiletý kluk jsem si v roce 1968 užíval spokojené prázdniny. Onoho 21. srpna jsem šel jako obvykle na nákup do tehdejšího konzumu na místě nynějšího autobusového nádraží a pamatuji si jako dnes, jak z obchodu vyšly dvě starší ženy s nešťastným výrazem v obličeji a jedna druhé povídá: „Paní, bude konec světa, obsadili nás Rusáci.“ No, konec světa sice nenastal, ale dlouhá dvě desetiletí se u nás zastavil nastupující obrodný proces…

V následujících dnech jsme doma pochopitelně hltali všechny dostupné rozhlasové a televizní zprávy, notovali si hit rozhlasové Houpačky „Běž domů Ivane“, kvůli kterému tento oblíbený pořad brzy zakázali, a později jsme měli vždy velkou radost, když se Sovětům něco nepodařilo. Velké hurá proto nastalo například při hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, kde jsme sbornou porazili 4:3 a 2:0. Však také tyto výsledky byly nadlouho k vidění na mnoha zdech či veřejných prostranstvích.

21. srpen byl pro mě zajímavý i o rok později. Byl jsem tehdy v Praze na kole u známých a tento den jsem se chtěl vracet z týdenní návštěvy. Protože se proslýchalo, že budou nepokoje v centru Prahy, tak mě hostitelé přemluvili, ať jedu vlakem a asi jsem udělal dobře, protože při masových demonstracích došlo k řadě zranění. Člověk neví, k čemu by se přimíchal.

Jsem rád, že „dočasná“ okupace netrvala na věčné časy. Mrzí mě pouze to, že se toho nedožil můj otec, který Sověty ironicky nazýval „přetvořitelé přírody“.

Pavel Novák, Chrudim