„Matka mě tehdy vzbudila slovy: ‚Petře, vstávej začala válka‘. Vůbec jsem nevěděl co se děje. V rádiu hlásili, že od večera 20. srpna nás obsazují vojska ‚spojenců‘ Varšavské smlouvy. Samozřejmě, že se v tom sedmnáctiletý kluk neuměl okamžitě zorientovat. Přesto jsem tušil, že se zřejmě Moskvě moc nelíbilo to, co jsme s Pražským jarem prožívali i my, gymnazisti.

Dopoledne byl ale v ulicích Chrudimě celkem klid. Další dny jsme už roznášeli nejrůznější letáky tehdejšího místního a okresního národního výboru do závodů. Já konkrétně do tehdejšího podniku Elite.

Už nazítří byl u banky v Široké ulici stolek s podpisovými archy pro generálního tajemníka OSN pana U-Thanta. Na arších jsme žádali odchod okupačních vojsk z území naší vlasti. To organizoval Chrudimák Milan Daniel. My jsme měli podobný podpisový stolek před vchodem do radnice na Resselově náměstí.

V noci z dvaadvacátého na třiadvacátého jsme sundávali cedule ulic a úřadů, abychom Rusům ztížili orientaci. Já byl u budovy okresního soudu. Ke slovu přišly i kbelíky s vápnem a různé nápisy směrem k okupantům. Měly vyjádřit náš nesouhlas. Nápis: ‚Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil,‘ snad letěl po celé republice. Nikdo z nás ale netušil jak celá věc dopadne.“