Píše se 21. srpen 1968, je sedm hodin ráno. Je mi třináct, za okny čas prázdnin, tak ležím v posteli. Z kuchyně zaslechnu otce: „Jsou to svině,“ ulevuje si a horečnatě ladí rádio, starého Philipse. Přitom vím, že otec neměl být doma, odjížděl ráno na služební cestu do Prahy.

„Představ si, že jsme dojeli na kraj Prahy k benzince a tam jsme se dozvěděli, že nás okupují Rusáci,“ říká matce. Jednou už okupaci zažil, v roce 1939. Hrabu se z postele a nestačím se divit. Z okna jsou vidět mohutná letadla, do té doby jsem taková nespatřil. Jsou jich desítky. Letí ve výšce, kdy jsou patrné detaily strojů, hluk motorů je strašidelný. Na obloze zůstávají mohutné pruhy šedých spalin. Slyším vzrušené hlasy reportérů z Philipse, který pamatuje 2. světovou válku. Otec s matkou sedí celé dopoledne u rádia, poslouchají, matka brečí. Vzpomínají na březen 1939 a celou dobu německé okupace, vzpomínají na nálety na Prahu, kdy se dvěma bratry trávili hodiny v protiletadlových krytech.

V těchto dnech jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věci o průběhu 2. světové války. O osvobození Prahy, o padesátých letech 20. století. O věcech, které jsem do této doby neslyšel doma, ani ve škole. Byly to vzpomínky dvou lidí, kteří autenticky zažili mocnářství, kdy jejich otcové bojovali za císaře pána (jeden padl), první republiku, německou okupaci. I dva roky demokracie po německé okupaci, padesátá léta, uvolněnější léta šedesátá. I když si o „demokratických“ praktikách SSSR nedělali iluze, tak okupaci v roce 1968 nevěřili. Otec byl po 21. srpnu 1968 několik dnů doma. Vím, že se podepisovaly různé petice. To byl v následujících měsících velký problém, protože situace se ve společnosti „normalizovala“. Petice byly dvojí – proti okupaci (“nesprávné“, pro okupaci (“správné“).

Za pár dnů se objevili v naší vesnici po zuby ozbrojení regulovčíci „bratrské armády“. Jako kluci jsme je nejdřív pozorovali z povzdálí, ale nakonec jsme našli po několika dnech odvahu a začali komunikovat. Jazykové znalosti jsme měli „na dobré úrovni“ Ruštinu jsme měli povinnou. Oni měli cigarety Papirosy, a tak jsme vedli „debaty“ zahaleni dýmem z dosud nám neznámých cigaret. Moc nám nechutnaly, tak jsme si na další debaty nosili naše luxusní „LÍPY“. Nakonec jsme byli docela kámoši. Vím, že to byli kluci kolem osmnácti a devatenácti let. Pocházeli z oblastí za Kavkazem – pro nás měli exotický nádech, jejich vzhled totiž neodpovídal středoevropským parametrům. Nakonec jsme jim nosili i jídlo, což byl trochu problém. Vojáci se totiž obávali, či je nechceme otrávit. Nástup do školních lavic byl tehdy o několik dnů odložen, což bylo z našeho pohledu jediné pozitivum.

Lukáš Poledník, Chrudim