Okupace,

slovo, které si předválečná generace spojuje s 15. březnem 1939, kdy fašistické Německo obsadilo území dnešní České republiky. Slovensko se odpojilo vytvořením samostatného státu. Tímto dnem byla svrchovanému státu násilně odebrána možnost demokratického vývoje.

Po 29 letech se v našich dějinách objevuje okupace znovu. Z 20. na 21. srpna bylo napadeno Československo vojsky „spojenců“. Spolupráce socialistických zemí, sdružených v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) nebo také jinak vojenského uskupení Varšavské smlouvy, Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), Maďarské lidové republiky (MLR), Německé demokratické republiky (NDR), Bulharské lidové republiky (BLR) a Polské lidové republiky (PLR) byla deklarována vojenskou silou, která byla namířena proti další zemi tohoto bloku – Československu. V názorné ukázce bylo předvedeno to, co znamenala slova o soudružské spolupráci, družbě, přátelství a socialismu.

Čtyřicet let je dlouhá doba k tomu, aby generace současných čtyřicátníků a mladších nechápala, jak bylo něco takového možné v civilizované Evropě. Že suverenitu státu pošlapou „spřátelené země“. Že představitelé zemí hlásající slova o míru, přátelství, demokracii a spolupráci vyšlou vojska k potlačení svobodného vývoje v jiné zemi. Je třeba, aby si lidé České republiky vzpomněli při tomto smutném výročí i na 108 nevinných obětí, které při střetu s okupanty zemřely. Aby zůstalo v paměti všech lidí, že 23 let na našem území zůstávala okupační vojska Sovětského svazu. Komunistický režim Československa následně „legalizoval“ jejich „dočasný“ pobyt smlouvou.

Je třeba nezapomenout, že řada lidí byla po 21. srpnu 1968 perzekuována za odmítavý postoj k okupaci a následným normalizačním procesům. Na závěr bych použil motto Ústavu pro studium totalitních režimů. „Ten, kdo nezná svou minulost, je schopen ji opakovat“.

Petr Řezníček,
1. místostarosta města Chrudimě

Milé dámy a pánové, vážení spoluobčané,


21. srpna 2008 uplyne 40 let od srpnové okupace Československa socialistickými armádami. Je to jedno z výročí, na která většina pamětníků určitě nevzpomíná v nejlepším.

Kdyby nebylo 17. listopadu 1989, mohli jsme se v dnešním tisku dočíst, jak významné výročí dnes slavíme, jak i po čtyřiceti letech s vděčností vzpomínáme na sovětské, polské, bulharské, maďarské a východoněmecké vojáky, kteří nám v oněch pohnutých srpnových dnech přispěchali na pomoc, ochránit nás před pohromou v podobě kontrarevoluce, jejímž cílem bylo oslabit vedoucí postavení dělnické třídy a návrat do buržoazních dob, před akutním nebezpečím občanské války … a další podobné „kecy“.

Faktem je, že v noci z 20. na 21. srpna kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Německé demokratické republiky státní hranice Československa. Cizí vojska přitáhla bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády a dokonce i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí všech těchto orgánů a bez jakéhokoliv pozvání.
Obyvatelé naší země tehdy sotva mohli věřit svým vlastním očím a uším a zcela bezpochyby velká část národa vystřízlivěla ze vzhlížení k velkému bratrovi, Sovětskému svazu. Mimochodem – historie se sice neopakuje, ale aktuální intervenční snahy ozbrojených sil Ruska v Jižní Osetii, Gruzii a Abcházii možná někomu něco nápadně připomínají.

Návštěvu „sbratřených“ armád před čtyřiceti lety nelze pojmenovat jinak než jako okupaci a bezprecedentní zásah do svrchovanosti země, bohužel poměrně rychle posvěcenou tehdejším komunistickým vedením republiky. Dočasný pobyt vojsk, jak bylo tehdy deklarováno, trval předlouhých 23 let.
Následků bylo příliš: desítky mrtvých, stovky zraněných, žádná kýžená demokracie ani socialismus s lidskou tváří, ale tvrdý nástup normalizace se všemi prověrkami, vyhazováním z práce i ze škol, pronásledování slušných a normálních občanů … Na předlouhých 21 let.

Není pochyb o tom, že jedenadvacátý srpen nebude nikdy žádným oblíbeným výročím. Aby také byl – když k nám v tento den, jak píše Pavel Tigrid ve svém Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastní osudu, „vpadli cizáci, aby zničili, co lidé v této zemi chtějí“.

Je ale smutnou součástí našich dějin a události, které ho provázely a následovaly, bychom z paměti vymazat neměli. Aby náhodou jednou nechtělo někoho napadnout nám opět ničit to, co v této zemi chceme …


Jan Čechlovský,
starosta města Chrudimě