Pavel Bradík, hejtman Královéhradeckého kraje: V roce 1968 mi bylo 18 let. Byl jsem ve věku, kdy je člověk plný ideálů. Pojmy svoboda, lidství, bratrství, které provázely atmosféru Pražského jara, tedy pro mne znamenaly mnoho. Násilné přetržení demokratického procesu bytostně zasáhlo mne i mé vrstevníky. Pamatuji se, jak jsme v noci s kamarády stáli u silnice a pozorovali ruské tanky, valící se do naší země. Drželi jsme se tehdy za ruce, cítili depresi a zmar, ale zároveň odhodlání jim nepodlehnout.

Ivo Toman, hejtman Pardubického kraje: V době srpnových událostí roku 1968 mi byly pouhé dva roky. Přesto toto období chápu jako čas potupy československého národa a zastavení reforem v zemi. Československo mělo nakročeno ke svobodnému světu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal zpoždění demokracie, zastavení obchodu a rozvoje, zaostali jsme za prosperujícím světem. Toto zpoždění už nikdy nedoženeme.

Leoš Heger, ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové: Koncem srpna 1968 jsem byl medikem druhého ročníku, vnímal jsem spolu se spolužáky dění okolo Pražského jara, ale musím přiznat, že stejně jako pro řadu mladých generací před námi bylo pro nás daleko důležitější než politické dění spíše to, jestli už máme za sebou zkoušku z anatomie, nebo jestli se naše známé s námi budou bavit či ne. Probuzení ráno 21. srpna bylo studenou sprchou. Vozili jsme letáky, protestovali, sledovali dění a později oslavovali hokejové vítězství nad Rusy.

Oldřich Vlasák, poslanec Evropského parlamentu: Léto roku 1968 mne zastihlo jako žáka druhého stupně základní školy na chalupě v Orlických horách. Měl jsem tehdy jiné starosti než politiku. Vzpomínám na noc, kdy nad naší chalupou přelétala letadla a na kolony vojenských aut na úzkých horských silnicích.