V podmínkách soutěže bylo, že ryby se po změření musejí vypustit zpět do vody, ale jak se na místě ukázalo, stále více vyznavačů Petrova cechu si takto počíná i při běžném sportovním rybaření.
„Já to mám jednoduché. Ryby nejím, protože mně nechutnají,“ hlásila osmiletá Vendulka Doležalová. Na rybím mase ze svých úlovků si ale nepochutnává ani desetiletý Izák Tomáš. „Sportovně rybařit jsem začal asi v šesti letech a od té doby už jsem byl na několika soutěžích. Úlovky pouštím, protože jsem se to tak naučil,“ hlásí mladý rybář.
Postupně se rozmáhající trend vypouštění ryb zpět na svobodu potvrzuje i Miroslav Tesař, předseda první chrudimské organizace Českého rybářského svazu. Většina rybářů si podle něj sice své úlovky stále ponechává, ale těch, co rybu pustí, rok od roku přibývá. „Sám to obvykle dělám úplně stejně, ale samozřejmě, že pokud manželka stojí o rybu do kuchyně, tak si občas nějakou odnesu,“ vysvětluje Miroslav Tesař.
Vyznavači Petrova cechu myslí i na to, aby ryby po vypuštění zpět do přírody neuhynuly v důsledku drobných poranění, jež jim rybáři chtě nechtě způsobí ostrými kovovými háčky. „Rybáři lovící způsobem chyť a pusť si s sebou všichni nosí podložku, na kterou úlovek umístí, přeměří ho, a pak ještě rybě ošetří zaznamenaná drobná poranění za použití desinfekčního přípravku. To je dnes u rybářů tohoto typu běžný standard,“ pokračuje Miroslav Tesař.
Tradiční rybářské soutěže se na morašickém rybníku Orlík konají každým rokem. Ušlechtilé ryby, mezi něž patří například kapři nebo štiky, jsou bodovány podle délky těla. „Co centimetr, to jeden bod. Takzvanou bílou rybu bodujeme pěti body za ulovený kus a úhoře a lína hodnotíme po 25 bodech,“ doplnil Miroslav Tesař.
Morašický Orlík patří mezi takzvané obtokové rybníky. To znamená že je napájen přepadem z vedle samostatně proudícího potoku Bylanka. Díky tomu není rybník zanášen nežádoucími bahnitými sedimenty.
