Právě nejmladší generace vždy dychtivě naslouchá jeho vyprávění, ve kterém se odehrávají příběhy a vzpomínky téměř 100 let staré.

Jaroslav Kozák během první republiky pracoval v Praze jako vyšší úředník. Když vypukla válka, byl totálně nasazen v Německu. Viděl i samotného říšského vůdce Adolfa Hitlera, od kterého ho dělilo pouhých pět metrů. Při spojeneckém bombardování se rozhodl uprchnout a vydal se pěšky a v nákladních vlacích domů, kde se skrýval. Ukrývat se musel na půdě a ve stodole. „Do statku vtrhlo gestapo a vše prohledávalo. Dědeček bezmocně přihlížel tomu, jak český kolaborant vyhrožuje jeho mamince. Po válce, když rozbíhal filiálku v Hradci Králové, přišel tento člověk žádat o práci jako obchodní cestující a dědeček i po letech s vášní v očích vypráví, jak s ním vyrazil dveře,“ říká vnučka Markéta.

Po převratu v roce 1948 musel Jaroslav Kozák nastoupit do chrudimské Transporty a vyučit se, protože si vzal dceru kulaka. Začátkem 60. let byl povolán do JZD Řestoky, kde i šéfoval a když byla v roce 1974 okolní družstva sloučena, stal se předsedou JZD Zaječice a působil tam až do důchodu v roce 1980.

„Co se týče zdraví, dědeček má mysl jako jura, zajímá se o dění v Česku i ve světě, sleduje televizi a denně čte noviny. Ale nohy v jeho věku už přestávají sloužit. Denně se snaží chodit pomocí chodítka. Je to bojovník,“ chválí vnučka Markéta.

Celoživotním koníčkem Jaroslava Kozáka bylo plavání a otužování. Čas si vždycky našel, i když se po práci v družstvu staral i o vlastní hospodářství. Otužování ostatně praktikuje dodnes – k denním rituálům patří ranní studená sprcha. A když se k tomu přidá panáček dobré slivovice, získáváme recept na dlouhověkost.

Oslavu v rodinném kruhu si rodina Jaroslava Kozáka jistě užije, i když se zpožděním. Přání pevného zdraví mu na dálku posílají Jarda a Světlana, Klára s Lubošem a dětmi Beátkou a Adámkem, Markéta a Jakub.