Po zdolání starého klikatého schodiště o zhruba 40m níže se přibližně třicetihlavého davu zájemců o prohlídku tohoto technického skvostu ujal místní hrázný Vladimír Stárek, jenž se u jednoho ze vchodů do revizní štoly, nacházejícím se vedle osmistěnné budovy strojovny elektrárenského přivaděče, jal stručně vyprávět o historii této prvorepublikové stavby, stejně tak o základních parametrech hráze a celé přehrady.

Dodatečné dotazy technického charakteru, vyřčené zvídavou mužskou částí publika, byly tímto velmi erudovaným pánem hráze pohotově zodpovězeny - aby ne, když je této pýše zlatých českých ručiček našich prapředků oddán téměř 30 let.

Následoval vstup do interiéru monumentálního tělesa z kamene a betonu, který v současnosti zadržuje těžko představitelných 12 miliard litrů vody, do jeho revizní štoly. Ta se z větší části nachází přibližně 2m pod úrovní venkovního terénu, pod chodníkem na "suché" straně koruny hráze. Je to útlá betonová chodba s klenutým stropem, vlhká a relativně chladná, místy zdobená krápníky, na výšku mající asi metr devadesát, čili pro osoby nadstandardního vzrůstu jistě nekomfortní.

Po stěnách kromě osvětlení u stropu při zemi z návodní strany ční plastové trubky zakončené z pravoúhlých kolínek tvořeným sifonem, z nichž pomalu odkapává voda do žlabu, jenž lemuje podlahu celé štoly a slouží k odvodu přebytečné vody. Méně častěji jsou doplněny odpouštěcím ventilem s manometrem, zřejmě pro odebírání vzorků.

Po opuštění revizní štoly na jejím druhém konci, hned vedle dvojice trubek vodárenského přivaděče, následovala prohlídka jedné ze dvou strojoven šoupátkových uzávěrů výpustí. Ačkoliv se jí především vzhledem k potřebě automatizace a dálkového řízení nevyhnula modernizace, její srdce, identická dvojice elektromotorického pohonu uzávěrů, vyrobených za Masaryka ve Škodových závodech v Plzni,  je stále původní a v perfektním stavu. Jedná se o původním třífázovým 7kW elektromotorem značky Škoda poháněnou soustavu převodovek s dvojicí výsuvných zubových spojek.

U kochání se nad nehybnými historickými stroji však exkurze neskončila. Hrázný totiž na velínu jeden ze strojů spustil. Člověk by čekal, že stařičký stroj bude velmi hlučný, že bude vrčet, skřípat a všelijak rachotit, že bude mít tendenci skákat po podlaze. Naopak. K údivu nás všech návštěvníků byl jeho chod tichý a klidný, jako by snad běžel naprázdno. Tato myšlenka se však po pár sekundách záhy rozplynula s eskalujícím dunivým hřmotem vody v trubce pod námi, dlužno dodat, že v té menší trubce.

A i venku to bylo zajímavé, vedle hutného šumu tryskající vody z roury bylo zvláště na začátku slyšet četné a velice hlasité explozivní praskání, jak se vzduchové bubliny, které byly předtím stlačené vysokým tlakem vody ze dna přehrady, najednou ocitly v prostředí s atmosférickým tlakem, čímž byly vystaveny prudké dekompresi.

Touto ukázkou exkurze skončila.     Roman Horník