Vtipně okomentoval laxnost veřejnosti k historii mluvčí jisté radnice v kraji. „Obavy ze shlukování teď při karanténě jsou liché. Lidé projevují o tyto svátky, ať již jde o výročí osvobození nebo založení republiky, tristní nezájem každý rok.“ Starostové měst letos uctili výročí konce války v tichosti, bez veřejné pozvánky; v reálu to ale nevypadalo o moc jinak než v minulých letech.

Namísto toho se ale v teple gaučů, bez vyvěšených vlajek, hádáme na ostří nože na sociálních sítích o to, kdo osvobodil Prahu. O Koněva a vlasovce. O Američany a Rudou armádu.

Škoda, že víc neslavíme 5. květen 1945, kdy vypuklo pražské a potažmo celonárodní povstání proti okupantům. Byla to jedna z posledních hvězdných chvil českého národa. Chvil, na které můžeme být hrdí, kdy jsme se dokázali postavit mnohem většímu soupeři. Jiné národní naděje v posledních sto letech byly našimi vůdci buď rovnou pohřbeny, nebo dokonce prolity v krvi. Ať již se jednalo o roky 1938 a 1939, 1953 či 1968.