Patří k „nejtvrdším hasičům“ v Evropě i na světě. Je nositelem řady titulů šampiona v soutěžích TFA (dá se přeložit jako „nejtvrdší hasič přežívá“). Ten zatím poslední vybojoval minulý týden na mistrovství Evropy v Německu. Nejen o tom, jak extrémní závod vypadal, hovoříme s profesionálním záchranářem sloužícím na stanici Hasičského záchranného sboru v ústeckých Hylvátech Lukášem Novákem.

Jste čerstvým držitelem dalšího cenného titulu. Kde se mistrovství Evropy konalo a byla konkurence i letos veliká?
Mistrovství Evropy v TFA se konalo v Lipsku v rámci světové výstavy hasičské záchranné techniky „Interschutz“. Konkurence rozhodně nebyla malá. Startovalo zhruba sto padesát záchranářů z Polska, Švédska, Německa, Rakouska, Maďarska, Anglie, Francie a dalších států. Samozřejmě také naše reprezentace. Řadu závodníků z evropské špičky znám, takže už vím, na koho si mám dávat pozor, od koho můžu čekat dobrý výsledek. I když samozřejmě do té špičky vždycky „vystřelí“ také někdo nový.

Zmínil jste český výběr. Kolik hasičů nás reprezentovalo a jakých dosáhli výsledků?
Bylo nás tam, tuším, třináct. Soutěžilo se v několika věkových kategoriích: do třiceti let a od třiceti vždy po pěti letech. Česká reprezentace vyhrála kategorii nad pětapadesát let, nad padesát let a nad pětačtyřicet let. Já jsem vyhrál kategorii jednotlivců do třiceti let a stal jsem se i absolutně nejlepším závodníkem, kterému je udělován titul mistra Evropy.

Pokud jedete na nějaký šampionát, jste v roli favorita. Vnímáte tuto skutečnost?

Tak samozřejmě cítím určitý psychický tlak, ale musím říci, že horší to bylo třeba v loňském roce. Letos jsem si připadal líp, možná jsem si už trochu zvykl. Je pravda, že se na každých závodech ode mne nečeká už nic jiného než výhra a s tím se člověk musí vyrovnat.

Lišil se nějak závod, který jste v Lipsku vyhrál, od závodů, na něž jsme zvyklí u nás, třeba na Andrlově chlumu?

Je trochu odlišný. Má čtyři stanoviště, mezi kterými je vždy deset minut pauza. Čas se sčítá. Disciplíny jsou ale hodně podobné. Roztahují se hadice na osmdesát metrů, hadice se také sbalují. Závodník pak absolvuje sto úderů na „hammerboxu“, pronáší třicetikilový kanystr tunelem, na sto metrů přemísťuje devadesátikilové závaží, překonává třímetrovou bariéru. Zařazena byla ovšem i technická disciplína, v níž se stavěly žebříky, na lanu se vytahovaly hadice a šroubovaly proudnice. Vyvrcholením pak bylo vystoupání po točitém schodišti na rozhlednu, a to do výše zhruba sedmdesáti metrů. Absolutní většinu disciplín včetně výstupu na rozhlednu absolvují závodící s dýchacím přístrojem.

Tak to asi dokáže zvládnout opravdu jen hodně tvrdý a trénovaný chlap. Měl jste v závodě nějakou slabší chvilku?

Mohu říci, že jsem snad ani nějakou slabší chvilku neměl. Ovšem před závěrečnou disciplínou, výstupem na rozhlednu, už byla únava poměrně dost nashromážděná. V těch posledních otočkách jsem jel opravdu už hodně na doraz, měl jsem pocit, že šlapu vodu.

Při těchto soutěžích si hasiči sahají doslova na dno svých sil. Jsou vidět i takoví, kteří v cíli kolabují a hodně dlouho se ze závodu vzpamatovávají. Jak dlouho trvá vám, než se po závodu dostanete „zpátky“?

Nějaká větší indispozice u mě trvá opravdu poměrně krátce, tak pět minut po skončení závodu, pak už jsem dobrej. Ovšem nohy mě bolely ještě v pondělí, přitom jsem závodil v pátek.

Z Lipska jste tedy přivezl titul mistra Evropy. Kolik titulů už vlastně máte? Považujete některý za nejcennější?

Na svém kontě mám tři evropské tituly, pak ještě světový z Kanady a taky z Liverpoolu. Nedá se říci, kterého si vážím nejvíc, každý z nich má pro mě svou váhu.

Na špici mezinárodních soutěží „nejtvrdších hasičů“ se držíte už poměrně dlouho. Máte nějaký recept na to, jak se stále udržovat nejlepším?
Recept určitě mám. Ale nechci nechat konkurentům až tak nahlédnout do své kuchyně. Trénuji v podstatě denně.

Co na to rodina?
Je pravda, že přítelkyně říká, že je to se mnou hrozný a že pořád nemám čas. Ale na druhou stranu mi fandí.

Dnes je vám šestadvacet let. Jak dlouho se ještě chcete v TFA závodech držet na špici?
Z Německa jsem si přivezl putovní pohár, na kterém jsou štítky se jmény vítězů jednotlivých ročníků závodu. Jeden německý hasič dokázal evropský titul získat pětkrát. Takže ještě mám opravdu co dohánět.

Co vás čeká v nejbližších týdnech a měsících?

Do konce června si dám „voraz“. Pak se ale začnu znovu připravovat a na konci srpna jedeme na světové hasičské hry do Jižní Koreje.

Patří některý závod TFA k vašim oblíbeným?
Určitě závod na Andrlově chlumu. Je to pro mě srdeční záležitost, domácí závod, prostě „můj dům, můj hrad“. Na Andrláku bych chtěl každý rok vyhrát, je to můj domov.

Před pár dny jste byl oceněn Cenou města Ústí nad Orlicí. Získal jste ji za své sportovní výkony a reprezentaci města. Jaký význam pro vás tato cena má?

Určitě si toho vážím. Jsem Oušťák od narození, patnáct let jsem za Ústí hrál fotbal, jsem dnes i šéfem ústeckých dobrovolných hasičů. Jsem opravdu patriot.