Ke každému předmětu je nutné přiřadit do počítačového programu materiál, z něhož je předmět vyroben, ale také jeho rozměry, váhu a další popisné údaje. Pořizují se i fotografie.

Jak říká ředitelka muzea Simona Divilová Zobačová, takové zpracování dá občas docela zabrat.

„Tak například muzeum dostane darem tři soupravy porcelánového nádobí. Kromě všech zmíněných údajů se musí určit také výrobce. Na spodní straně výrobku je značení, jenže co znamená čtyřlístek v kolečku? Která porcelánka měla erb a nad ním jelena ve skoku? Co znamená zkratka HuCo? A tak si v příruční knihovně nebo na internetu vyhledáme patřičnou literaturu a začne téměř detektivní pátrání,“ vysvětluje ředitelka.

Když se v muzeu dopátrají zdárného řešení, je to podle ní téměř důvod k oslavě.

„Ze tří souprav jsme určili dvě, informace o výrobci té třetí se nám nepodařilo zjistit. Nafotografovat značení a najít nějakého odborníka, který se v tom vyzná lépe než my, je další stupeň k zajištění zdárného výsledku. Fotografie přeposlány a teď už jen čekat. V poště si pak přečteme, že se ani oslovenému odborníkovi nepodařilo porcelán určit, ale že to nevadí a naše fotografie putují dále k ještě lepšímu znalci. Mezitím samozřejmě nesedíme. Na stole už totiž čekají historické kabelky a další textilie. Vše tak začíná nanovo: Materiál? Stáří? Stav?“