Procházel jsem konopáčským kempem mezi „vytuněnými“ auty. Odevšad se ozývalo duc…, duc…, duc nebo o něco rychlejšší duc, duc, duc ze zabudovaných reprosoustav. Hlava mě ztoho bolela asi po pěti minutách. Dívka na pódiu zasvěceně hovořila o podvozku svého fiata. Majitelé aut obložených vítěznými trofejemi znejrůznějších soutěží se pásli na obdivu podobných… ztřeštěnců? Ano. Ale proč ne. Každý jsme jiný. Já jsem si jen definitivně uvědomil, že mne zvuk praskajícího výfuku do extáze nepřivede.